Existuje-li nějaká ctnost, kterou nelze Lucemburčance Viviane Redingové upřít, pak je to vytrvalost. Od chvíle, kdy vzala do rukou opratě spravedlnosti, pustila se tato ostřílená eurokomisařka do tvrdého boje za posílení moci evropských žen pomocí jejich nástupu do správních rad velkých podniků. Není jediná.

Na evropském kontinentě existuje řada organizací, které bojují za stejnou věc. Výsledky jsou odrazující. Ale to se v situaci, kdy není zcela vyhráno na ostatních polích, dalo čekat. Tato bitva totiž ohrožuje přímo vrcholek moci, kde ani jeden muž není ochoten zadarmo nabídnout své místo ženě. Z toho důvodu ztroskotal v březnu 2011 první návrh Redingové, ve kterém vyzvala velké korporace, aby dobrovolně zavedly politiku rovných šancí.

Systémy kvót, které jsou v zastupitelských demokraciích jinde velmi rozšířené, nemají v otázce rovných příležitostí jednomyslnou podporu států (například Německo dává nyní přednost samoregulaci), ani společnosti jako celku. Jisté je, že diskriminace je zřejmá: na kontinentě s dlouhou rovnostářskou tradicí, kde 60 procent čerstvých absolventů vysokých škol tvoří ženy, tvoří 86 procent členů správních rad muži.

Čekat se založenýma rukama, že se během půl století nespravedlivá nevyváženost sama upraví, je volba, kterou bude volit čím dále méně zemí v Evropě. Jedenáct ze sedmadvaceti členských zemí EU už přijalo právní kroky, aby došlo ke změně v co možná nejkratší lhůtě. Většina z těchto změn byla schválena v posledních třech letech. To je případ Belgie, Dánska, Francie (kde jsou výsledky pozoruhodné), Itálie, Nizozemska nebo Slovinska. Španělsko je předstihlo, společně se skandinávskými zeměmi. Jde zatím o velmi nesmělé zákony, které nicméně urychlily nástup žen do vedení firem, ačkoliv tempo je zatím velmi mírné (nárůst z 11,8 na 13,7 procenta).

Tato fakta naznačují, že není na místě se předčasně radovat, ale ani podléhat splínu. EU má rozhodovací pravomoc pouze v oblasti zemědělství, obchodu a soutěže. Ve zbývajících záležitostech si návrhy klestí cestu na národní úrovni a v mezinárodních dohodách. Příkladem je boj proti klimatickým změnám a nedávná evropská prohra při pokusu zavést poplatek za znečišťování ovzduší pro aerolinkylétající do Evropy. Co se týče prosazování rovnost mužů a žen, odpor je obdobný a jeho původ koneckonců také. Ekonomické zájmy, systém výnosu, tradice…

Nikdo neví lépe než Evropská komise, kolik úsilí stojí počítat se ženami. Každých pět let Brusel úpěnlivě prosí národní vlády, aby představily ženské kandidátky a zatím se mu nepodařilo sestavit kolegium komisařů, které by z více než třetiny tvořily ženy.

Nová iniciativa Redingové je poněkud nemastná neslaná na to, aby úspěšně prorazila. Ještě méně reálné je počítat s tím, že bude mít dočasný charakter a vyprší v roce 2028. Pochybuji, že s tak málo přísnými normami na evropské i národní úrovni se do té doby s křiklavou diskriminací skoncuje.