„Pokud padne euro, padne i celá Evropa…“ Angela Merkelová, německá kancléřka

Poté, co se začátkem května vyostřila finanční krize, která málem potopila evropskou měnovou unii, obhajovala německá kancléřka Angela Merkelová před spolkovým Bundestagem svůj postoj, označovaný za váhavý, vůči plánu šéfů vlád členských států EU na záchranu řeckých financí v podobě půjčky dosahující 105 miliard euro. Stabilizační fond se svými 440 miliardami euro určenými na pomoc ostatním oslabeným státům EU spolu s tímto záchranným plánem a intervencí

Evropské centrální banky 6. a 7. května málem nezabránily zhroucení finančních trhů. V následné debatě byla krize kladena za vinu zjevnému selhání samotné struktury měnové unie. Navzdory rozpočtovým deficitům a veřejnému dluhu, které v mnoha zemích eurozóny převyšují stanovené limity, nebyli viníci nikdy potrestáni. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy upozorňoval na to, že Evropské centrální bance chybí politická protiváha – politická unie či ekonomická vláda. Za pravdu Francii dal dokonce i bývalý německý kancléř Helmut Schmidt. „Ve světových dějinách nikdy neexistovala centrální banka, která by volně plula v prostoru,“ řekl v rozhovoru pro německý časopis Cicero.

Proč bylo euro zavedeno

I přes tyto kritiky se Německo nadále staví proti vzniku politicko-ekonomické instituce na úrovni EU. Podle názoru vlády Angely Merkelové si musí centrální banka udržet svou silnou moc a antiinflační postoj. Místo návrhu na reformu Maastrichtské dohody [která ustanovila jednotnou měnu a ECB] si Merkelová postavila hlavu a rozhodla se hrát vabank. Kancléřka prohlásila, že „evropská myšlenka“ nemůže bez eura přežít.

Tím ale zastává navýsost elitářský postoj, který směřuje proti dějinnému vývoji. V debatě, která před deseti lety předcházela uvedení společné měny do oběhu, zněly argumenty ve prospěch eura obecně takto: upuštění od národních měn ušetří podnikům kurzovní náklady a posílí výměnu v rámci vnitřního trhu. Je pravda, že podniky a turisté něco ušetřili. To, že společná měna posílila výměnu, lze nicméně považovat spíše za hypotézu než prokazatelné tvrzení, protože celní bariéry v době zavedení eura v roce 1999 již neexistovaly a přidružení nových východoevropských trhů bylo v EU na pořadu dne.

Možný návat k národním měnám

Další argument se týkal zisků, které budou mít evropské ekonomiky z nového statutu eura coby rezervní měny, jakou je americký dolar. Čím víc výměn v eurech proběhne, tím více ušetří podniky a zákazníci eurozóny na kurzovních nákladech. Spolu s tím začalo být pro státy EU levnější půjčovat si v eurech. Tyto výhody nicméně až do krize z letošního jara vyvažoval nadhodnocený kurz eura, který zvyšoval náklady na vývoz do zemí mimo EU. Dnešní slabší kurz eura je pro export sice příznivý, je třeba si ale uvědomit, že za ním stojí krize systému měnové unie. A květnová krize se mohla rozšířit do celého světa právě kvůli statutu eura coby rezervní měny. Výhody tudíž nejsou tak očividné.

Za této situace je třeba se ptát, proč šéfové evropských vlád spolu s Bruselem tak vehementně spojují euro s budoucností Evropy. Pravda je, že znovuzavedení národních měn by mohlo vyvolat řetězovou reakci propadu, nad níž by mohli ztratit kontrolu. Na druhou stranu je nabíledni, že status quo je neudržitelný.

Asymetrický šok, který předpovídali zejména američtí odpůrci měnové unie, se uskutečnil v podobě regionální finanční krize v zemích jižní Evropy. Nutit tyto státy, aby uprostřed hospodářské krize zaváděly radikální úsporné plány, pouze snižuje šance na ekonomické oživení. Připustit, aby severoevropské země poskytly Řecku, Španělsku, Portugalsku a možná Itálii obří kapitál a zachránily tak euro, povede k oživení euroskeptismu a politické delikvence. To by mělo politiky přinutit, aby zvažovali vizionářské alternativy. Doposud se ale mluvilo pouze o tom, jak Evropu zalátat.