Vyberte si jazyk
Piazza Primavera ve městě Pomigliano d‘Arco. Vzduch je těžký a teplota dosahuje 40 stupňů Celsia, blíží se bouře. Zvony dlouze ohlašují poledne. Dva mladí Italové spěchají přes náměstí s nějakými dokumenty. „Jsou to ‘polacchizzati’. Nechali se polonizovat a teď musí dřít,“ vysvětluje bývalý dělník ve Fiatu, devětatřicetiletý, Gianluca Pagano.
„Polonizace“ italských dělníků či dokonce šíření „otroctví“, do kterého byli prý polští pracovníci nuceni, se stala v Pomigliano d’Arco a tuctu dalších menších měst kolo Vesuvu hlavním tématem schůzí odborů, hospodských debat i nedělních kázání. „Nejdřív jsou to Tychy v Polsku a pak bohužel Čína. Vykořisťování. To všechno se sem jednou dostane. Ale nejprve nás to zničí,“ naříká Pagana a usrkává svou kávu.
Bylo to vydírání a ne referendum
V červnovém referendu postavil Fiat zaměstnance v Pomiglianu před jednoduchý výběr: buď bude investovat do továrny 700 milionů euro výměnou za slib, že budou více pracovat, anebo bez ohledu na politické tlaky z Říma výrobu nové Pandy z polských Tych do Pomigliana nepřestěhuje. Ve druhém případě by o místo mohlo přijít 5 500 zaměstnanců Fiatu a 10 000 pracovníků místních dodavatelů. A je třeba mít na paměti, že továrna Fiatu byla po několik desetiletí jediným zdrojem příjmu pro polovinu Pomigliana.
„Bylo to vydírání a ne referendum. Přiložili nám zbraň ke spánku!“ říká otec Paolo Farinella. S vyhlídkou nezaměstnanosti a díky zvěstem o polských pracovnících, kteří jsou ochotni pracovat o sobotách i nedělích, pro změny hlasovalo zhruba 63% zaměstnanců Fiatu. V baru na Viale Alfa Romeo tráví svou pracovní přestávku asi tucet dělníků. „Hlasovali jsme ano, protože jsme měli svázané ruce,“ tvrdí. Souhlasili s tím, že budou pracovat na tři směny (místo dosavadních dvou) do nedělního rána (doposud končil pracovní týden v pátek) a kývli i na to, že manažer bude mít právo po nich v případě větších objednávek vyžadovat přesčasy, na přísnější kontrolu nemocenské, kratší přestávky na oběd a omezení práva na stávku.
Ptám se, zda Pomigliano může s Tychami, nejproduktivnější továrnou Fiatu v Evropě, udržet krok. „Říkají, že jsme líní. Ale není to třeba tak, že vy Poláci jste trochu blázni? Nenapadlo vás, proč se tak musíte dřít?“ odpovídá Raffaele, člen odborové organizace FIOM, která dělníky vybízela k tomu, aby hlasovali proti. Raffaelova manželka vysvětluje, že přistoupila na svatbu a tři děti s mužem, který se vrací z práce domů každý večer a nikoliv až v neděli ráno. V Itálii třísměnné továrny existují, ale to není to, s čím její manžel souhlasil, do továrny nechodí pracovat stejně jako jeho otec a dědeček, aby se mu dostalo toto. „Souhlasil s nižší mzdou výměnou za více života. Ano, čím méně pracujeme, tím šťastnější jsme. Je to nenormální?“ ptá se šestatřicetiletá Agnese.
Cožpak manažeři a kapitalisti mistrovství nesledovali?
Nákaza v podobě tvrdé práce a rychlého života se šíří ze severu na jih už dlouho. „Zhoršuje se to,“ „svět se rozpadá,“ říká řada lidí v Pomiglianu. Agnese ukazuje na dva malé obchůdky pod jejím balkonem na Via Ercole Cantone. I když je siesta, oba jsou otevřené. „Čtyři hodiny před siestou a čtyři hodiny po: tak to vždycky bylo. Tak jsme vybudovali naši bohatou zemi, nebo ne? A teď? Osmihodinová pracovní doba už nestačí? Kolik hodin denně ty dívky denně pracují? Kdo večeří s jejich dětmi?“ Agnese upozorňuje na vytíženost prodavaček.
V Pomiglianu nepopírají, že někomu mimo jižní Itálii mohou připadat pracovní podmínky v „jejich“ továrně podivné. Cožpak manažeři během Mistrovství světa ve fotbale nenainstalovali do montážní haly velkou plazmovou obrazovku, aby se dělníci mohli dívat na zápasy italského týmu a splnit zároveň denní plán? „To je pravda. Ale cožpak administrativní pracovníci, manažeři a kapitalisti mistrovství také nesledovali?“ odpovídají dělníci. Je pravda, že čtvrtina zaměstnanců druhý den parlamentních voleb v roce 2008 odešla na nemocenskou, aby se mohli účastnit manifestace odborů v Pomiglianu a Neapoli, nebo aby zůstali doma? „Dobrá, tehdy jsme zašli trochu daleko,“ připouští majitelé baru na Viale Alfa Romeo a pokyvují pomalu hlavou, jak už to k siestě patří.
Model Pomigliano může pracující připravit o práva
„Model Pomigliano“ – jak italská média nazývají nucení zaměstnanců k přijetí tvrdších pracovních smluv, aby se výroba nepřestěhovala jinam – je stále kontroverznější. Zvlášť, když Fiat oznámil, že chce vyrábět nový minivan v Srbsku. Zpráva, která se může stát jen předehrou k dalším vyjednávání o pracovních smlouvách. Proti delokalizaci průmyslové výroby se ostře staví i Osservatore Romano, oficiální deník Vatikánu. Ezio Mauro, šéfeditor nejčtenějších novin La Repubblica, varuje, že „model Pomigliano“ může pracující připravit o práva, která jim v 70. letech v západní Evropě vymohly odbory.
„Dávejte si pozor, protože i vás v Polsku či Srbsku nahradí levnější asiaté,“ prorokuje Gianluca Pagano. Zítra bude na Piazza Primavera opět, aby si užil svůj zatím nezpolonizovaný život.
Automobilový průmysl
Když pravá ruka neví, co dělá levá
Jedna výrobní linka se vrací do Itálie a další odchází do Srbska. Fiat oznámil, že se jeho nový model L0 bude v počtu 190 000 kusů ročně vyrábět v Kragujevaci namísto Mirafiori. Podle generálního ředitele Fiatu Sergio Marchionneho je důvodem „problém Pomigliano“. Il Sole 24 Ore vítá Marchionneho tvrdý přístup, „který italský automobilový trh nutí se přizpůsobit globalizaci.“
Ale většina komentátorů toto nadšení nesdílí. Sociolog Luciano Gallino v listu La Repubblica tvrdí, že „místo dovozu tvrdých pracovních podmínek, nízkých mezd a nedostatku práv z rozvíjejících se zemí, by se Fiat měl snažit uzavřít mezinárodní dohody o vývozu našich lepších podmínek tam.“
V listu Il Manifesto ekonom Joseph Halevi upozorňuje na „deformaci trhu“, která je v ostrém rozporu s odmítáním veřejné podpory automobilovému průmyslu ze strany EU. „Žádné tržní podmínky, dokonce ani čínské platy nemohou konkurovat podmínkám, které Fiatu nabídlo Srbsko: 600 milionů eur veřejné podpory z Bělehradu a Bruselu a desetileté daňové prázdniny. EU podporu zakazuje doma, ale jinde ji podporuje.“
