Silvio Berlusconi v paláci Chigi, sídle italské vlády

Berlusconismu zvoní hrana

Podle evropského tisku není žádných pochyb o tom, že rozchodem (29. července) šéfa vlády s jeho nejsilnějším spojencem Gianfrancem Finim vyvrcholila krize mocenského systému Cavaliere Berlusconiho. Jeho hnutí stíhané skandály a nejednotné v „morální otázce“ se štěpí v době, kdy už tak slabý vliv Itálie v Evropě nadále klesá.

Zveřejněno dne 30 července 2010 v 15:21
Silvio Berlusconi v paláci Chigi, sídle italské vlády

Podle deníku El País jsme prostě a jednoduše svědky „úpadku berlusconismu“. Silvio Berlusconi, který dokázal v několika letech „reagovat na hlubokou touhu po stabilitě“ Italů unavených desetiletími politické rozštěpenosti a „stmelit s podporou Vatikánu a podnikatelů pravý střed,“ se dnes potýká s „morální otázkou“, kterou nastolil spoluzakladatel Lidu svobody (PDL) Gianfranco Fini. Fini a jeho suita „dnes požadují od vlády vysvětlení pokaždé, když se objeví případ korupce, zneužití moci nebo jen prosté neomalenosti ministrů. Pokaždé, když vláda nadřadí individuální zájem zájmům kolektivním,“ píše madridský deník. Berlusconi „ale bude bojovat ze všech sil, aby dotáhl svůj mandát, který má vypršet v roce 2013, až do konce,“ uvádí dále El País, který se domnívá, že „i když [Berlusconi] může ještě vyhrát partii,“ „berlusconismus se zdá být smrtelně raněn,“ protože „nedokázal zemi zajistit vládu, která by ji vedla koherentním způsobem. Což je pro Itálii daleko závažnější než špatný stav ekonomiky nebo [Berlusconiho] sexuální výstřelky.“

„Moc se hroutí,“ píše list Die Zeit, který má za to, že se „Berlusconiho systém“ spočívající v „zesměšňování italského státu a v odměňování věrných“ obrací proti němu samému. „Až do dnešního dne se Berlusconiho úspěch zakládal na odvracení Italů od státu. Svým voličům v podstatě sliboval, že je uchrání od státního vměšování. V Berlusconiho Itálii představoval stát a jeho instituce nepřítele, před nímž charismatický politik chrání svou klientelu. Berlusconi Italy postupně od nepřátelského státu osvobozoval tím, že udílel amnestie daňovým podvodníkům a nelegálním stavebním firmám. Tam, kde se fiskální legislativa a pravidla výstavby řídí vlastní volbou, si každý mohl přijít na své,“ píše Die Zeit.

Dnes ale „Italové přicházejí na to, že jejich velká svoboda je ve skutečnosti pouze právem nejsilnějšího. Těch, kteří z Berlusconiho systému těžili, není nakonec mnoho a už značně dlouho představují jistý druh kriminální oligarchie s vazbou na mafii. Pro Berlusconiho je nyní nebezpečné dát najevo, že nad svými oligarchy nemá kontrolu. Je to začátek procesu, který by se mohl ve výsledku značně táhnout a který by mohl mít pro Itálii zhoubné následky. Opozice bude vzhledem k tomu, že […] je slabá, rozkladu Berlusconiho systému – tak jak tomu často bývalo – pouze přihlížet. A jiný systém na dohled není.“

Krize panující uvnitř římské vládní většiny by se nicméně neměla na postavení a politice Itálie v Evropské unii nijak projevit. Ačkoliv Itálie patřila k zakládajícím členům Unie, byl podle časopisu The Economistjejí vliv vždy menší, než odpovídalo jejímu hospodářskému a demografickému významu. Ať už se jednalo o to, prosadit vlastní zájmy, či „přitvrdit hru“, spokojovala se s druhořadou úlohou. Země poznamenaná lokálními šovinistickými šarvátkami mezi stranami, které podrývaly možnost zaujmout vůči evropské politice koherentní postoj, si vypěstovala „dlouhou historii laxnosti“ vůči evropským institucím. To se projevilo „absencí stabilních spojenectví, a to dokonce i s ostatními středomořskými státy“ a až donedávna nedostatečnou „koordinací mezi evropskými politikami v rámci jednotlivých ministerstev,“ což je „v EU takřka ojedinělý případ.“ V posledních letech se sice podařilo v tomto směru dosáhnout některých úspěchů, jmenovitě z důvodu větší politické stability v průběhu několika po sobě jdoucích Berlusconiho vlád, ale situace se za Berlusconiho nijak podstatně nezměnila: „šéfovi italské vlády se Evropa protiví.“ V zahraniční politice „si nadšení vyhrazuje pro osobní diplomatické vztahy s představiteli států, jako je Turecko, Rusko, Bělorusko, Libye a středoasijské republiky – země, které nepatří do EU a z nichž některé nemají v Bruselu právě dobré jméno.“

Newsletter v češtině

Pohled z Itálie

Dlouho ohlašovaný rozchod

Poté, co se vedení Lidu svobody (PDL) rozhodlo de facto vyloučit spoluzakladatele strany Gianfranca Finiho, oznámil listIl Riformista ironicky konec partaje Silvia Berlusconiho tím, že na titulní straně otiskl zprávu, v níž uvádí, že PDL „předčasně odešla ze světa“ „po dlouhé agónii“ „ve věku dvou let“. La Repubblica vysvětluje, že napětí mezi šéfem vlády a předsedou dolní komory trvá už několik měsíců a že 29. července strana oznámila, že se Fini a jeho blízcí „neslučují“ s postoji PDL a Finiho požádala, aby odstoupil. Fini, jehož (postfašistická) Národní aliance položila v roce 2009 spolu s Berlusconiho stranou Forza Italia základ PDL, tak platí za to, že se přikláněl k legalitě v době, kdy byli mnozí Berlusconiho blízcí zapleteni do korupčních afér. Strategie odstupu mu podle listu La Repubblica zajišťuje „výhodné místo na volebním a mediálním poli, kde bude moci vzniknout kultura pravého středu, která se poprvé pokusí promluvit o pořádku, pravidlech, morálce a ústavě.“

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma