Vyberte si jazyk
Den D se blíží. Rozhodne se 25. listopadu. Ať už ale volby dopadnou jakkoli, nebude to pro Katalánsko konec debaty o budoucnosti, ani zásadní zlom. Bude to začátek dlouhého období nového vymezování hospodářských a politických vztahů se Španělskem. Navzdory dnes rozšířenému přesvědčení, že to vše jde udělat poměrně rychle, bude to zdlouhavý proces.
Jedním z nejpřekvapivějších stránek toho, co se v Katalánsku v posledních měsících odehrává, je rychlost, s níž se posunula od podpory fiskálního paktu považovaného za žádoucí, i když obtížně proveditelnou záležitost, k radikálnímu odmítnutí. Blaze tomu, kdo věří na zázraky. Ovšem v ekonomice stejně jako ostatně ve všem ostatním neexistují žádné pohodlné cesty či zkratky. Procesy tak závažné jako ten, v němž se nacházíme, jsou zdlouhavé a bolestivé, plné vzestupů a pádů, a krom toho vedou i k nejisté budoucnosti.
Zásadní otázka teprve přijde
Spolu s dnem D se blíží i den poté. A o ten ve skutečnosti v těchto volbách jde. Podle předvolebních průzkumů se politická scéna – kromě možného propadu katalánských socialistů PSC – nebude výrazně lišit od té dnešní. Většinu budou tvořit poslanci formací, které podporují hlasování o sebeurčení (CiU, ERC a ICV), menšina bude proti (PP a Ciutadans) a socialistická PSC bude někde uprostřed. Referendu bude nakloněna v případě, že bude možné jej svolat legálně. Pro všelidové hlasování je tedy zdrcující většina.
Den poté se tedy objeví klíčová otázka referenda. Kolem ní se budou v následujících letech odehrávat boje. Počínaje tím, zda jej španělský stát umožní, či nikoliv. Madrid to má těžké. Přijmout tuto výzvu, ať už bude otázka znít jakkoli, znamená přijmout téma debaty, které Španělsko roky vzdorovalo. Mám na mysli uznání toho, že Katalánsko má jinou suverenitu než Španělsko a že je schopné se rozhodnout o své budoucnosti. To je jádrem celé otázky. Den po volbách zazní startovní výstřel, ovšem nikoliv pro proces samostatnosti, nýbrž k zahájení konzultací s katalánským lidem o hospodářských a politických vztazích se Španělskem.
Chtějí se trhnout všichni?
To je prioritní otázka, která však v předvolební horečce zapadá jako něco vedlejšího. Veřejná debata se soustředí na to, jestli Katalánsko samostatnost chce nebo ne, jestli setrváme v Unii, nebo jestli si necháme euro. Kéž by k té debatě došlo. Znamenalo by to, že Španělsko akceptovalo radikální reformu své ústavy, že uznalo Katalánsko jako autonomní politický subjekt s právem na vlastní rozhodování a že přistoupilo na to, že o své budoucnosti rozhodnou sami Katalánci. Dospět k tomu nebude snadné.
Kromě toho nejsme první. Ani v ostatních státech s pevněji zakořeněnou demokratickou tradicí to neměly podobné pokusy nijak snadné. Příkladem je kanadská zkušenost z posledního referenda (1995). Ústavní soud tehdy přísně omezil způsob, kterým se mělo uplatnit právo na odtržení. Formulaci otázky by musel schválit federální parlament „dostatečnou“ většinou.
I v Evropě existuje precedens v podobě Černé Hory, v jejímž případě EU vyžadovala 55procentní většinu, v Kanadě panuje konsenzus, že by neměla být menší než 66 procent. V Británii šla do posledních voleb se slibem referenda [o vyhlášení samostatnosti] Skotská národní strana a jelikož získala většinu, tak se i stane. Nezávislost však má podle průzkumů podporu, která nepřesahuje 40 procent lidí. Naprostá většina voličů totiž hlasovala pro možnost rozhodovat a hlasovat. Jsou to dvě různé věci.
Nedávno jsme tu měli možnost provést reformu ústavy zadními vrátky prostřednictvím nešťastného statusu. Ovšem španělské strany ji brutálně shodily ze stolu. Dnes dává část madridské inteligence najevo znepokojení z toho, že by se Katalánsko mohlo odtrhnout. Pozdě bycha honiti!
Proces směřující k rozhodnutí o sebeurčení Katalánska už odstartoval. Kdy k tomu dojde a za jakých hospodářských podmínek, je jiná věc. Doba, kdy zažíváme hlubokou krizi, není pro radikální změny úplně nejvhodnější. Právě proto bude 26.listopad představovat začátek dlouhého procesu, v němž se poprvé naostro vyzkouší, zda jsme schopni uspořádat referendum. Jelikož jde o pilíř celé otázky, budou na nás všemožné hrozby a tlaky. Ale nenechte se mýlit. V této chvíli nediskutujeme o nezávislosti či o tom, jaká bude naše budoucnost v Evropě. To, o čem ve skutečnosti začínáme diskutovat, je naše právo podílet se na rozhodování.
Protinázor
Pro nestranné tu není místo
Katalánské regionální volby, které proběhnou 25. listopadu, kompletně ovládá debata o vztahu mezi Katalánskem a Španělskem. Řada voličů si však žádný z táborů zvolit nechce. Především jde o „charnegos“ (přistěhovalce z jiných španělských regionů včetně druhé generace), připomíná novinářka Julia Oterová – jež je sama „charnega“ – na stránkách listu El Periódico:
Být v Madridu za separatistku a v Katalánsku za španělskou nacionalistku je vzrušující zkušenost, která, když nezabije, posílí. [...] Uprostřed války vlajek se nachází obrovské množství bezradných a tichých jednotlivců, kteří nemají jinou vlast než své blízké a jinou naději než důstojný život. [...] Lidem se silným vlasteneckým cítěním nastává úžasné období. Mají štěstí. Neznají ten tíživý pocit nikam nepatřit.
