Vyberte si jazyk
Už v roce 2009 nás Angela Merkelová varovala: nečekejme zázraky, žádné politické rozhodnutí, jakkoliv odvážné, nebude sto zažehnat propad evropské ekonomiky. Její vizi budoucnosti tehdy sdílel málokdo. Dnes vidíme, že se nemýlila, říká ekonom Nicolas Veron z bruselského think-tanku Bruegel. Pět let od začátku krize je hospodářská situace Unie stále žalostná – sedmnáct ze sedmadvaceti členů zažívá hospodářskou recesi.
Nejhůře postižené země, jako je Španělsko či Portugalsko, budou na vyrovnání propadu životní úrovně potřebovat celou jednu generaci. Tak dlouhá doba by mohla být Unii osudnou. Poprvé od vzniku Unie jí hrozí rozpad. Jeho scénář nabývá s každým měsícem konkrétnější podoby, aniž bychom zatím dokázali říct, který proces nakonec převáží. Vytvoří se kolem Německa silnější Euroland? Anebo se euroskeptici v čele s Británií od Unie oddělí?
Společný trh neexistuje
Jedno je jisté – Angela Merkelová si tento vývoj nepřála, a naopak se snažila mu zabránit. Chtěla především, aby nová, spojenější Unie, dala větší prostor Polsku a dalším středoevropským zemím. Ty jsou Berlín nejen průmyslovou základnou (německé firmy sem přemístily velkou část výroby), ale také cenným spojencem v Evropské radě, kde spolu s ním podporují strukturální reformy a politiku rozpočtové zodpovědnosti.
Projekt takovéto Unie musíme dnes prohlásit za neúspěšný. Pod tlakem finančních trhů lídři eurozóny nakonec vytvořili základy institucionálního systému eurozóny, odlišného od institucí sedmadvacítky - s bankovním dohledem, společnou fiskální politikou a zvláštním rozpočtem. Tato opatření měla být nezbytným minimem pro chod eurozóny, aniž by poškodilo základy Evropské unie. Dnes vidíme, že šlo o nerealistické představy, přiznává Cinzia Alcidiová z bruselského think-tanku Center for European Policy Studies (CEPS).
Zvlášť nebezpečná situace panuje kolem pilíře evropské integrace, společného trhu. V zemích, kde ekonomická situace vyvolává důvěru investorů, například v Německu a Nizozemsku, si firmy půjčují s mnohem nižším úrokem než v zemích na evropské periferii. O rovné soutěži, o niž Brusel během posledních padesáti let usiloval, nemůže být řeč.
Evropský model na úbytě
Jiná prohra, o které víme, je rozpad evropského modelu, který se snažil vyrovnat životní úrovně regionů v Unii. Díky strukturálním fondům, ale také volnému přístupu všech ekonomických subjektů na společný trh, se rozdíly mezi zeměmi skutečně podařilo snížit. Řecko se tak mohlo ještě v roce 2009 pyšnit příjmem na obyvatele ve výši 94 % evropského průměru. Od německé úrovně (115 %) ho tehdy mnoho nedělilo. Dnes se rozdíl mezi oběma zeměmi enormně prohloubil. Řecká životní úroveň klesla na 75 %, což ji staví na úroveň Polska, kdežto Německo se vyšvihlo na 125 %.
Podle ekonomických prognóz se tato nerovnováha bude v následujících letech dál zvyšovat. To znamená, že zájmy jednotlivých států půjdou jinudy. Zatímco Rumuni, Bulhaři, Řekové či Portugalci se budou svým tlakem na Brusel snažit zajistit, aby jejich obyvatelé přežili, Německo a Švédsko budou spíše zdůrazňovat ekologii a alternativní energetické zdroje. Podle ekonoma Verona to bude dialog hluchých.
Krize zlikvidovala i jiný z velkých úspěchů evropské integrace – sociální model, který nám svět záviděl. Série rozpočtových škrtů, které proběhly nejen ve Španělsku a Řecku, ale i ve Francii a Británii, vedla k drastickému omezení sociální ochrany zaměstnanců, propuštěných i důchodců. Vznikla celá generace mladých, kteří nemají naději na stabilní pracovní místa a bez materiálních podmínek, které jsou nutné k založení rodiny.
Přesun Bruselu do Berlína
Dokonce i proevropský Der Spiegel přiznává, že centrum rozhodování se přesunulo z Bruselu do Berlína. Nedošlo k tomu na nátlak Němců, ale vylučovací metodou. Dvě ze šesti největších zemí EU, Itálie a Španělsko, ze hry vypadly kvůli svým hospodářským problémům. Británie z ní vystoupila z vlastní vůle. Polsko zatím klíčovou roli hrát nemůže, jelikož má stále příliš nízký ekonomický potenciál a navíc není členem eurozóny. Nějaký čas se zdálo, že Evropě bude dominovat francouzsko-německý tandem dvojice „Merkozy“. Poté, co však byl novým francouzským prezidentem zvolen François Hollande, se ukázalo, že ani Paříž, která sama čelí velkým hospodářským problémům, není schopná hrát s Německem evropskou hru jako rovný s rovným. Berlín se tak na bitevním poli ocitl sám.
Evropa, která se soustředí na své vlastní problémy, už není schopná starat se o zbytek světa. Kolaps společné zahraniční politiky je tak dalším temným scénářem, který se před našimi zraky plní. Stále tvrdší diktatura na Ukrajině, syrské drama nebo upuštění od boje za lidská práva v Číně jsou jen několika důkazy toho, že Evropa ztrácí sílu.
Stejně tak šlo stranou další rozšiřování Unie: vstoupí do ní dnes už jen balkánské země. Ambicióznější nabídka členství, především vůči bývalým státům Sovětského svazu a Turecku, už není na pořadu dne.
Pět let po vypuknutí krize Evropa stále přežívá, alespoň prozatím. Utrpěla však obrovské ztráty a v integraci byla nucena udělat několik kroků zpět. Potýká se znovu s problémy, které se zdály být vyřešeny už před 30 či 40 lety. I optimisté dnes doufají, že budoucnost nebude ještě horší.
