Evropská komise politicky ztroskotala. Ti, kdo o tom ještě pochybovali, se mohli v posledních dnech přesvědčit na vlastní oči. V době, kdy by měla před představiteli států a vlád sedmadvacítky hájit návrh dlouhodobého rozpočtu EU na období 2014-2020 (tzv. víceletý finanční rámec), který je nejdůležitějším aktem jejího mandátu, jímž se má Unie řídit v příštích sedmi letech, Komise v debatách zkrátka a dobře chybí. Její názor už nezajímá ani členské státy, ani média, ani občany. Nejde o vraždu, ale o sebevraždu zinscenovanou jejím předsedou José Manuelem Barrosem. Pro instituci, jež přitom byla ještě donedávna jedním z motorů evropského projektu, je to rozhodně katastrofa.

Bitva o rozpočet v minulosti tradičně mobilizovala veškeré nástroje, které měla Komise k dispozici. Právě ona stojí u kormidla, protože předkládá návrhy a má prostředky k tomu, aby Evropské unii udávala směr. To ovšem v případě, že dokáže přesvědčit státy a veřejné mínění, které na státy tlačí, o opodstatněnosti svého konání. To není pro instituci s velmi křehkou legitimitou jen tak. Proto je zapotřebí chovat se vysoce politicky. Netřeba snad připomínat, že politika nespočívá jen v akci, ale i v umění přesvědčit o ní ostatní.

Vzpomínka na časy za Delorse

Předseda Evropské komise v letech 1985-1995 Jacques Delors v tomto umění vynikal. V roce 1987 přišel s myšlenkou „finanční perspektivy“ neboli dlouhodobého rozpočtového plánu, který měl skoncovat s každoročními dramaty kolem financí. Nikdy přitom neopomenul žádný z rozměrů politické akce. Hotové galeje, které se ale vyplatily.

V roce 1992 jsem sledoval jednání o tzv. Delorsově balíku II. (1993-1999). Dodnes si vzpomínám, kolik času věnovala Komise na to, aby médiím, neopominutelnému prostředníku v komunikaci s evropskou veřejností, navrhovaná opatření předem řádně vysvětlila a zdůvodnila. Sám Delors, ale i předseda jeho kabinetu Pascal Lamy, eurokomisaři, generální ředitelé Komise, ti všichni se usilovně snažili v zákulisí, oficiálně i na tiskových konferencích objasnit na podkladě čísel, o co běží. Šlo o nanejvýš výkonný přesvědčovací aparát, který fungoval i za Jacquese Santera a Romana Prodiho.

Politická závěť

Za Barrosa se ale stroj zadřel. Komunikace nikdy nebyla Barrosovou silnou stránkou, s tiskem si dvakrát nerozumí. Dalo se ale předpokládat, že by ho finanční rámec 2014-2020, který bude jeho politickým testamentem, mohl probudit. Nestalo se tak. Ba právě naopak, bylo to ještě horší než dřív. Na pozdě svolané a v rychlosti odbyté tiskové konferenci představila Komise loni 29. června tlustý dokument. Jeho prezentaci nepředcházely žádné přípravy, žádná snaha zbavit jej možných úskalí. Jak v takovém případě, kdy se s návrhem seznamujete teprve ve chvíli jeho odhalení, položit sebemenší otázku? Pochopit, oč v něm běží, musel každý sám. To je s ohledem na náročnost tématu poměrně skličující. Jediný, kdo se zhostil úkolu osvětlit médiím hlavní osy finančního rámce, byl mluvčí Komise.

A od té doby? Nic, zhola nic. Rok uběhl bez jakékoliv komunikace navenek. Nepřítomný předseda Komise usilující především o potlačení vlivu předsedy Evropské rady Hermana Van Rompuye na státy a Evropský parlament, ochromení eurokomisaři, kteří se neodvažují mluvit s médii, generální ředitelé zavření v kancelářích namísto toho, aby objasňovali důležité body jednání.

Komise vypadla z role

Výsledek? Volné pole působnosti pro členské státy, které mohou o návrzích Komise vykládat to nejhorší, co si myslí (a které si k tomu také nenechají ujít příležitost, zájemců je spousta), a pro Hermana Van Rompuye, který musí namísto Komise najít kompromis na podkladě čísel, které navrhla. Jakmile vzal předseda Rady jednání do svých rukou, byl připraven komunikovat. Účastníka dialogu ale nenašel.

Komise totiž namísto toho, aby byla středem debaty, z ní jednoduše vypadla. Trucováním a setrváváním v bruselském zákulisí nelze nikoho ovlivnit, ani se stát součástí hry. Kdo může citovat poslední rozhovor s Barrosem v médiích? Snadná odpověď, nikdo, protože s nimi už nemluví.

A to, že se ze Štrasburku kvůli přípravě zasedání euroskupiny nebo evropského summitu neobtěžoval téměř nikdo přijet, nezachrání ani Barrosův projev 21. listopadu před Evropským parlamentem. Barroso zcela zaujat svou malou institucionální hrou zapomněl, že musí také, vlastně především přesvědčovat evropské občany a namísto lobbingu a administrativy dělat politiku. Prohraje tak na obou frontách: se státy, které jeho institucí každým dnem víc a víc opovrhují, i s veřejným míněním, které ho čím dál víc ignoruje. Bravo, mistře!