Vyberte si jazyk
Jednou ze zvláštních vlastností EU je, že balík peněz je většinou nepřímo úměrný času, který nad ním lídři stráví. Neexistuje lepší příklad než divadlo, které právě předvedli během summitu o unijním rozpočtu.
Částka jednoho bilionu eur, která se často objevuje v novinových titulcích, by nás neměla zmýlit. Jde o sumu, která bude rozložena do sedmi let, během nichž by výkon ekonomiky EU měl podle prognóz dosáhnout 100 bilionů eur.
Spor se navíc netýká celého rozpočtu, ale jen tří procent z něj. Převedena na hrubý domácí produkt EU znamená tato částka asi 0,03 procenta. Přisuzovat jí jakoukoliv makroekonomickou váhu by bylo z aritmetického hlediska neuvážené. Řešení krize eurozóny bude naopak stát skutečné peníze a bude mít skutečné ekonomické důsledky. Na to by se měli její lídři soustředit především - nikoliv na rozpočet EU.
Společný trh se zastavil
Rozpočtová jednání a naléhání britského premiéra Camerona na zmrazení rozpočtu, jsou důležité jen v tom, co nám mohou naznačit o budoucnosti EU jako takové. Zmrazení rozpočtu znamená, že EU se nemůže hnout z místa. Zapomenout můžeme na Agendu 2020 a jakékoliv snahy o politiky podporující růst. Jejím nejdůležitějším projektem zůstává ochromený jednotný trh.
Zatím je to hlavně vychvalovaný, ale fakticky neuspokojivý program, který nemá na HDP měřitelný dopad. Nevztahuje se na většinu služeb, které představují největší část ekonomiky. Navíc stran společného trhu finančních služeb se v krizi vlády rozhodly udělat krok zpět. I energetika je mezi členskými státy považovaná stále za domácí záležitost. A zbrojní zakázky, ty se do společného trhu nedostaly ještě nikdy. Mě se vždycky zdálo, že nejužitečnější funkce jednotného vnitřního trhu byla ta, že na něj lze připíjet při slavnostních večeřích.
Složitá rozpočtová jednání ukázala, že na úrovni EU je proces evropské integrace v podstatě dokončen. V tomto smyslu není příliš důležité, zda například Británie zůstane členem či ne. Pokud by z EU formálně odešla, neměla by důvod vzdávat se žádného ze současných práv, včetně práva občanů pracovat a žít v EU a samozřejmě přístupu na jednotný trh – ať už je jeho význam jakýkoliv. Podmínky vystoupení z EU mohou být předmětem úmluvy. S výjimkou klimatu není ani dnes velký rozdíl mezi tím, jestli je člověk v Británii v EU, nebo v Norsku mimo ni.
Právní rámec
Dnešní EU má už jen dvě důležité funkce. Tak krátký výčet možná někoho pohorší. Její první rolí je, že slouží jako institucionální a právní rámec, který by eurozóně mohl pomoci vypořádat se s krizí. Neříkám, že se jí to nutně podaří – naopak existuje nemalá pravděpodobnost, že nikoliv. Pokud to však eurozóna dokáže, zmocní se jednotného trhu a dost možná ho promění v něco opravdu užitečného. Bankovní unie by mohla být prvním krokem na cestě k jednotnému trhu finančních služeb uvnitř eurozóny. Pak bychom mohli očekávat i společný trh práce a služeb v eurozóně. Pokud dojde ke vzniku fiskální unie, bude její rozpočet nejen větší než rozpočet EU, ale bude mít i jiné složení, aby mohl plnit svůj účel makroekonomické stabilizace.
Druhou důležitou funkcí EU je, že slouží jako čekárna členských států, které zatím v eurozóně nejsou, ale chtějí do ní někdy v budoucnu vstoupit. Dělící čára v EU neleží mezi sedmnácti členy eurozóny a deseti nečleny, ale mezi skupinou členů a „předčlenů“ a naopak těmi, kdo si přejí zůstat stranou. Británie patří zcela jasně do druhé kategorie, spolu s Českou republikou, Dánskem a Švédskem, třebaže poslední dvě země stojí o něco blíž plotu.
Rozvod je nevyhnutelný
Nakonec nezáleží na tom, jestli členové této skupiny z EU formálně vystoupí, jestli se budou dále ochotně držet na jejím okraji, nebo jestli eurozóna opustí je. V každém případě jednou dojde ke komplikovanému rozvodu, i když možná až za několik let. Rozvod by mohl mít mnoho podob, přičemž formální oddělení je jen jednou z možností.
Není však možné, aby si skupina trvalých outsiderů dlouhodobě udržela právo spolurozhodovat. Ačkoliv, když na to přijde, trpělivost EU s přechodným uspořádáním je takřka nekonečná. Ve skutečnosti však neexistuje žádná biosféra, která by státům umožňovala dlouhodobě existovat uvnitř EU, ale vně eurozóny.
To, že je EU kvůli eurozóně odsouvána na okraj, má dopad na další oblasti, například na zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, a také na rozšiřování. Cameronovo trvání na zmrazení rozpočtu EU tak nakonec eurozóně prokazuje službu. Tím, že podrývá stabilitu EU, dává eurozóně další důvod, aby konečně pochopila, kde leží její kolektivní zájem. Má proto mou plnou podporu.
Evropské instituce
Euroúředníci chtějí příliš
V debatě o rozpočtu EU nejsou členské státy jediné, kdo chrání vlastní zájmy. Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung kritizuje „egocentrismus“ institucí, které žádají o zvýšení vlastních zdrojů a zároveň chtějí po členských státech, aby škrtaly ve vlastních rozpočtech. Šest procent evropského rozpočtu na období 2014-2020 by tak mělo jít na administrativní chod jejích institucí. Podleněmeckého deníku
se během dlouhého období úsporných opatření nedá zdůvodnit, proč by měli být zaměstnanci EU ušetřeni toho, co státní úředníci a zaměstnanci veřejného sektoru napříč Evropou zažívají už několik let. […] V Bruselu patří k dobrému tónu nadávat na národní vlády a klást rovnítko mezi své vlastní zájmy a společné dobro Evropy. Tento egocentrismus představuje skutečný demokratický deficit EU.
