Status quo vítězí

Katalánské volby vyhrálo Španělsko. Správněji a přesněji řečeno vyhrál španělský status quo. Vyhrál stávající pořádek, který ovšem zabředl do ještě hlubšího nepořádku. Vyhrál španělský řád ustavený v hodně, hodně dávné historii. Pro široké vrstvy katalanistické společnosti [termín označující katalánské strany požadující zvláštní status či nezávislost pro region], které tvoří početní většinu – to nebude snadné pochopit, přijmout a strávit. Ovšem během několika dní, týdnů a měsíců se prosadí chladnokrevné rozložení sil. Hrací pole ovládá navzdory závažným problémům způsobeným krizí i nadále alfastrana španělské střední třídy [tímto výrazem autor označuje vládní Lidovou stranu].

Je sice pravda, že v novém *parlamentu mají většinu suverenisté a že z něj během několika následujících týdnů může vzejít nacionalistická vládní koalice. Strany Konvergence a jednota (CiU) a Republikánská levice Katalánska (ERC) mají dohromady 71 poslanců, což je víc než dost na sestavení stabilní vlády s referendem o nezávislosti jako hlavním bodem programu. A CiU může i přes políček od voličů počítat s taktickou výhodou v možnosti vytvořit vládní většinu i se socialisty (dohromady 70 poslanců). V některých otázkách by dokonce mohla vyjednávat o podpoře s lidovci (obě strany mají celkem 69 křesel). Jakákoliv dohoda o vládě musí jít přes CiU a v případě, že by v parlamentu došlo k zablokování, připadaly by ve střednědobém horizontu v úvahu nové volby.

Silně oslabená CiU je i nadále pal de paller* [pilířem]. I nadále je tím nejopravdovějším politickým vyjádřením katalánské střední třídy. I nadále představuje *Partit de Catalunya [katalánskou státostranu].

Jistě, suverenistická většina je něco víc, než jen součet první a druhé nejsilnější strany. A katalanistická většina v širším slova smyslu je i nadále zdrcující. V dohledné budoucnosti se však v Katalánsku nestane nic, co by nynější pořádek skutečně ohrozilo. Stávající řád se nemá čeho obávat. Bude se pracovat na vytvoření stabilní vlády, schvalování rozpočtů a řízení ohromného administrativního aparátu, který je závislý na pravidelných měsíčních transferech z centrálního ministerstva financí.

Je jasné, že zahraniční tisk, zvlášť britský, bude vnímat volební výsledky zcela jinak než ten v Madridu, kde se katalánské politice dostane škodolibého posměchu. Anglosasové si řeknou, že v Katalánsku zvítězila separatistická většina, která kvůli dopadům krize odbočila doleva. A ve španělském hlavním městě se bude bez jakýchkoliv podrobností zdůrazňovat neúspěch Artura Mase.

Z evropského hlediska bude možná srozumitelnější první pohled, ale jisté je, že katalánské volby vyhrálo Španělsko. Vyhrál stávající řád navzdory hrubostem a kompromitujícím informacím k zastrašení nepřátel [narážka na zprávu deníku El Mundo o údajných švýcarských kontech rodiny Artura Mase]. Je totiž objektivně velice silný a katalánská společnost není v touze po jiném uspořádání jednotná. Katalanismus dnes představuje většinu s velice omezenou možností politického manévrování. Katalánsko není Nizozemsko, které je rovněž velice roztříštěné. Až se za několik týdnů sestaví nová vláda, bude skvěle vidět nadšení z toho být součástí exekutivy nucené pokračovat v cestě těžkých obětí.

Španělsko má určitě problém: obří krizi a dva parlamenty (baskický a katalánský). Ale je to problém zvládnutelný: Baskové neučiní nic, co by mohlo skutečně ohrozit fueros - finanční toky plynoucí z historických výsad pro regiony, a Katalánsko ponořené do sentimentální rétoriky suverenismu se stane vosím hnízdem. Vyhrálo Španělsko, vyhrál stávající řád.

* v textu uvedeno katalánsky

Reakce

“Politická sebevražda” Artura Mase

Výsledky katalánských regionálních voleb z 25. listopadu představují „politickou sebevraždu“ pro předsedu katalánské vlády Artura Mase, který předčasné volby sám svolal. Alespoň takový je závěr šéfredaktora listu Periódico de Catalunya Enrica Hernándeze, podle něhož lidé bojkotovali „výjimečnou většinu“, kterou Mas požadoval pro získání podpory referenda o nezávislosti:

Po masovém pochodu na Diada independenttisa [11. září demonstrovaly v den katalánského národního svátku statisíce Katalánců za nezávislost] se předseda unáhlil a počítal s demonstranty jako s potenciálními voliči CiU. Domníval se, že záštita nad demonstrací za nezávislost, které se ani nezúčastnil, mu prostřednictvím předčasných voleb umožní zamaskovat škrty vlajkou separatismu a získat pohodlný čtyřletý mandát s nadějí, že do roku 2016 krize skončí. A tak si přisvojil mesiášskou roli velkého kormidelníka, který dovede Katalánsko do ráje „vlastního státu“. Zmýlil se úplně ve všem.

Nyní bude Mas muset vyjednávat o koaliční smlouvě s ostatními politickými silami. A na jejich volbě závisí možné referendum a jeho vlastní budoucnost, pokračuje Hernández:

Mas dnes stojí před závažným dilematem: buď zvolí útěk vpřed s [levicově nacionalistickou] ERC vstříc suverenismu a vládě – na úkor finančních toků, které žádá po Madridu; anebo bude hledat podporu [socialistické] PSC či PP [Lidové strany vládnoucí v Madridu] za cenu zřeknutí se projektu nezávislosti.