Caltonem se prohání silný vítr, který před sebou žene igelitové sáčky a další odpadky. Zchátralé budovy s rozbitými okny jsou zde něčím naprosto běžným. V Stevenson Street před sebou mladá žena pomalu postrkuje kočárek. Vstoupí do trafiky a za chvíli vychází ven s krabičkou cigaret v ruce. Jinak je ulice v podstatě prázdná. Známky života jeví pouze Calton bar. V poledne tu hrstka štamgastů popíjí své první pivo.

Calton byl dříve rušnou čtvrtí v průmyslovém srdci západního Glasgowa. Velké ocelárny s kouřícími komíny se tyčily nad dělnickými ubytovnami. V Lidovém paláci, který stojí hned u parku Green Park, si můžeme udělat představu o tom, jak vypadal místní život před padesáti lety. Calton byl tehdy typickou dělnickou čtvrtí. Černobílé fotografie, které jsou tu vystaveny, ukazují malé byty, ve kterých se několik rodin muselo dělit o sociální zařízení. Obyvatelé Caltonu tak na pohodlí opravdu nikdy zvyklí nebyli. Práce tu tehdy ale nechyběla.

Sedmašedesátiletý George Robertson, který v Caltonu bydlí, má na tuto dobu živé vzpomínky. „Do práce jsem šel poprvé ve dvaceti, do ocelárny. Práci tehdy člověk našel snadno. Dělal jsem metaře, zedníka a potom kovodělníka. Teď už tu nezůstalo nic,“ říká s hořkým úsměvem a ukazuje na pozůstatky likérky Johnnie Walker (založené v roce 1887).

Mezi Keňou a Kongem

Ocelárna Parkhead Forge, která se nachází o něco dál, zavřela v západním Glasgowu své brány jako poslední. Dříve největší zaměstnavatel ve městě vyvážel ocel do celého světa. Pak ocelárnu nahradilo obchodní centrum nabízející velkž výběr zboží z Asie. Starší lidé obléhají všechny místní lavičky a popíjejí si svůj šálek levného čaje. Nepřišli nakupovat, ale ohřát se a ušetřit tak doma na účtech za topení. „Palivová chudoba“ [tedy energetická prekarita] se ve Velké Británii dokonce stala oficiálním pojmem. Utratí-li člověk víc než 10 % svých příjmů za plyn a elektřinu, je to známka chudoby. Kvůli špatné izolaci domů, zvyšování cen energií a nízkým příjmům je tato populační kategorie v této části Skotska nadměrně zastoupena.

Pokles průmyslové výroby udělal z Caltonu jakousi stoku Británie. Ve zchudlé čtvrti je téměř každý pátý člověk nezaměstnaný a polovina obyvatel je závislá na sociálních dávkách. S masovou nezaměstnaností přišla chudoba, deprese, alkohol, drogy, sebevraždy, násilí a špatné stravovací návyky. „Drogová závislost, nadváha, kardiovaskulární onemocnění, bronchitida – Calton láme rekordy ve všech oblastech,“ shrnuje situaci Robert Jamieson. Jako obvodní lékař v této čtvrti pracuje už 25 let a s obrovskými zdravotními problémy místních svádí neustálý boj. „Z hlediska zdraví jde o městskou oblast s bezpochyby nejhorší situací v západním světě.“

Ukazuje se, že zdravotní problémy představují v kombinaci s extrémní chudobou smrtelný koktejl. Průměrná délka života mužů dosahuje podle šokujících zdravotních statistik pouhých 53 let. Kdyby byl Calton samostatným státem, umístil by se na 168. místě světového žebříčku, někde mezi Keňou a Kongem.

„Jestli člověk někde vidí naprostou chudobu, je to tady. Naše čtvrť vykazuje nejhorší zdravotní problémy v celé zemi a příjem domácností je zde nejnižší v Británii. Děti, které tu vyrůstají, nemají do budoucna moc slibné vyhlídky. Pokud se hlásí o místo, jakou mají šanci? Většina z nich nemá dobré vzdělání ani pořádné šaty, ve kterých by mohli k pohovoru jít. Zaměstnavatelé se podívají na adresu na formuláři a vidí, odkud pocházejí. Vědí, že je mohou s klidem přeskočit,“ vysvětluje Robert Jamieson.

Evropské dějiny varují

Pokud je Calton stokou, dobročinnou organizaci Marie Trust můžeme považovat za jakousi záklopku. V tomto středisku pro bezdomovce končí každý večer lidské trosky, které se ve dne potácejí v ulicích a průjezdech západního Glasgowa. Město čítá přes 10 000 bezdomovců, z nichž velká část žije v Caltonu a okolí. V poslední době je v Marie Trustu ještě větší nával. Minulý rok centrum pomohlo dvou tisícovkám bezdomovců, což je o 25 % více než v předešlém roce.

Čtvrť zažívá problémy už několik desetiletí, avšak hospodářská recese a vládní úsporná opatření situaci dále zhoršily. Příspěvky na bydlení se podstatně snížily a mladí nezaměstnaní již nemají právo pobírat dávky v nezaměstnanosti. „Pracuji tu už patnáct let,“ říká Martin Johnstone z Marie Trustu, „poslední dva roky však byly zatím nejhorší. V poslední době sem chodí i celé rodiny, což je velmi nezvyklé.“

Bylo přijato několik polovičatých opatření, která mají čtvrti vdechnout nový život. Celkově se ale zdá, že se veřejné orgány o Calton nezajímají. Stejné to bylo za dob Margaret Thatcherové i Tonyho Blaira: Británmanažerskými ie neměla po třicet let žádnou průmyslovou politiku, nebránila firmám, aby přesouvaly výrobu do Asie, a nechávala volné pole finančnímu sektoru se všemi jeho excesy a vysokými manažerskými odměnami.

Má Calton ještě šanci na záchranu? Robert Jamieson vidí situaci černě. „Opravdu chceme žít v zemi, kde vládnou tak markantní rozdíly? Lidé si často myslí, že v Británii nemáme sociální nepokoje a bouře, ale podívejte se, co se před rokem dělo v londýnských ulicích. Nebo co se dnes děje v Řecku a ve Španělsku. V evropských dějinách jsme často byli svědky toho, co se stane, když se propast mezi bohatými a chudými příliš prohloubí.“