Vyberte si jazyk
Čísla, která minulý týden pohřbil evropský summit, jsou krásně symetrická. Navrhovaný rozpočet byl o 50 miliard eur vyšší, než mohla britská vláda přijmout. Jde přesně o sumu, kterou dostávají každoročně evropští farmáři. Sporný britský rabat činí 3,6 miliardy eur ročně – o zlomek méně než náš příspěvek na evropské dotace do zemědělství.
Středem pozornosti summitu byla velká a třaslavá hora sádla, která svým jedem otravovala všechna jednání – Společná zemědělská politika. Jednání byla neúspěšná částečně proto, že předseda Evropské rady na nátlak Françoise Hollanda navrhl navýšit tuto horu v příštích šesti letech o dalších osm miliard eur. Na stranu britské a nizozemské vlády se příliš často nepřidávám, ovšem s jejich odmítnutím návrhu nemohu nesouhlasit. Nad tím, že Evropané tuto loupež tolerují, nepřestávám žasnout už roky. Dotace do zemědělství jsou v jednadvacátém století obměnou feudální renty – daní, které museli nevolníci platit svým pánům za výsadu, že jim feudálové mohli vládnout.
Chudí dotují bohaté
Režim jednotné platby, kam většina peněz putuje, je výhrou pro vlastníky půdy. Čím víc člověk má, tím víc dostane. Díky neuvěřitelné souhře náhod patří největší vlastníci půdy mezi nejbohatší lidi v Evropě. Každý daňový poplatník v EU, včetně těch nejchudších, tyto zemské pány dotuje – a ne pouze jednou, jako tomu bylo při záchraně bank, ale neustále. Každá britská domácnost platí v průměru 245 liber ročně, aby si milionáři mohli udržet životní styl, na jaký jsou zvyklí. Regresivnější forma zdanění na tomto kontinentu nevznikla od dob, co jsme svrhli staré samovládce. Zapomeňme na francouzské farmáře, kteří na protest navážejí do ulic hnůj – ten bychom měli kydat my na ně. A bylo by nefér zůstat jen u nich. V Británii si stejný přístup zaslouží spousta lidí. Minulý rok výbor Sněmovny lordů pro životní prostředí, potraviny a venkov v podivujodně nevyvážené zprávě tvrdil, že systém zemědělských dotací nezachází dostatečně daleko. Požadoval, aby platby za vlastnictví půdy byly dorovnávány novými platbami za stádní kus – tedy penězi za každé zvíře, které se statkářům podaří na svá pole vtěsnat.
Tento nesmysl je „francouzštější“ než Francouzi samotní. Postupné zrušení plateb podle počtu kusů v roce 2003 mělo několik dobrých důvodů. Zemědělce totiž motivovaly, aby pastviny zaplňovali co největším počtem zvířat (zejména ovcí) bez ohledu na dopady na životní prostředí a zdraví zvířat. Přebytek skopového masa zaplavil trh, což přivedlo k bankrotu přesně ty zemědělce, které měly dotace původně chránit. Návrh komise je v souladu s dlouhodobým a stupidním evropským principem – čím méně se region k zemědělství hodí, tím více peněz dostává. To vysvětluje dodatečné dotace, jako jsou platby znevýhodněným oblastem.
Tento přístup se zakládá na bezdůvodném tvrzení, že kultivace půdy, především ve výše položených oblastech, je nezbytná k ochraně životního prostředí. Evropská komise tvrdí, že zemědělství hraje zásadní úlohu „v boji proti ztrátě biodiverzity“ a ve snižování emisí skleníkových plynů. Tato prohlášení jsou jen zřídkakdy dokládána čímkoliv, co by alespoň trochu připomínalo vědecký argument. Jsou odrazem biblického vnímání člověka jako pána tvorstva. Bylo by krásné věřit, že horští zemědělci, majitelé půdy, se kterými lze nejsnadněji sympatizovat, představují pro životní prostředí pouze požehnání. To je však opravdu iluze.
Pěstovat netřeba, hlavně kosit
Za posledních několik desetiletí došlo kolem farem ke katastrofálnímu úbytku volně žijící zvěře. Důvodem je spásání trávy, vysušování, zbytky chemikálií na odstraňování ovčích parazitů, které otravují potoky, a aktivního ničení přirozeného prostředí farmáři. Šokující zpráva o stavu britského ptactva, která byla zveřejněna minulý týden, hovoří o celkově 20% úbytku ptactva od roku 1966. Na zemědělských plochách je to ale přes 50 %. Systém podpor nejenže napomáhá ničení, ale dokonce ho vyžaduje. Evropská legislativa trvá na tom, že farmáři, kteří chtějí dotace získat, musí bránit „rozšiřování nechtěné vegetace na zemědělskou půdu“. Jinými slovy musí bránit stromům a keřům v růstu. Aby dostali peníze, nemusí na svých pozemcích pěstovat plodiny či chovat hospodářská zvířata, musí je ale kosit. V celé Evropě se tak ničí přirozené ekosystémy – často v oblastech, která nemají pro zemědělství žádnou cenu – jednoduše proto, aby se rozšiřovala půda, na niž je možné získat dotace.
Evropská komise tvrdí, že dotace mají farmářům „pomoci pokrýt rostoucí poptávku po potravinách, která podle očekávání ... vzroste do roku 2050 o 70 %“. Pokud však poptávka o 70 % vzroste, na co potřebujeme dotace? Není tomu tak dávno, co byly ospravedlňovány poptávkou příliš nízkou. Dnes je zase příliš vysoká. Politika má prioritu – argumenty jsou druhotné.
Evropa je v krizi. Je v krizi, protože jí došly peníze. Nezbytné sociální služby jsou předmětem škrtů (často nespravedlivě a bezdůvodně), vlastníkům půdy ale dál platíme 50 miliard eur ročně. V historii lidských konfliktů bylo jen vzácně přidělováno tolik peněz tak malé hrstce lidí.
