Vyberte si jazyk
Účet za krizi se už připravuje. Ve Spojeném království vzroste od 1. ledna 2011 DPH z 17,5 % na 20 %. Německo snižuje dávky v nezaměstnanosti, Španělsko uvolnilo legislativu umožňující zaměstnavatelům propouštět personál, Portugalsko snižuje důchody ve státním sektoru a Francie chce pro všechny zvýšit hranici důchodového věku.
Spojené státy i většinu evropských zemí trápí vysoké rozpočtové schodky a řecký příklad připomíná, že trpělivost trhů financujících státní dluhy nakonec přeteče. Avšak právě bankovní sektor je všeobecně pokládán za hlavního viníka zodpovědného za krizi, která mnoho zemí přivedla na pokraj bankrotu. Neměl by tedy přispět na záchranu veřejných financí, které mu jen před nedávnem umožnily přežít?
Problémem je, že téměř každá z vlád se na problém dívá jinak. To jediné, na čem se na posledním summitu zemí G20, setkání vlád největších světových hospodářských mocností, shodly, bylo, že každá ze zemí smí postupovat podle svého uvážení. Kanadský premiér Stephen Harper, jehož země krizi dobře zvládla, od začátku možnost podpořit jakýkoli plán na bankovní daň odmítal. Číňané, kteří na své banky nechtějí vyvíjet větší tlak, taktéž.
Od záchrany bank k snížení státního deficitu
Proti nim stojí země, které musely své banky zachraňovat a jsou tak nyní nuceny snižovat své rozpočtové schodky - především se jedná o USA, Německo, Velkou Británii a Francii. Ve snaze neoslabit konkurenceschopnost svých finančních institucí by politické špičky jako Angela Merkelová či David Cameron raději viděli ustavení globální daně, jednotné ve všech zemích. To by zabránilo úniku kapitálu před novou daní z jedné země do druhé. Tábor, který tuto daň podporuje, je však slabý a to už proto, že i když všichni jeho členové chtějí od bank zvláštní dávky, neumí se nutně shodnou na tom, jak by tyto peníze měly být použity.
Prezident Barack Obama chce jednoduše náhradu za oněch 100 miliard dolarů (76.5 miliard liber), jež Spojené státy program pomoci bankám s rizikovými aktivy stál. Nová daň by se týkala pouze největších bankovních institucí a lišila by se podle jejich operačních profilů. Banky, které stále používají vysoce riskantní investiční strategie, by platily více. Prozatím však byl návrh Kongresem zamítnut: Demokratická strana jej obětovala ve prospěch získání podpory pro novou regulaci finančního sektoru.
Britský premiér David Cameron, který věří, že banky by měly přispět k záchraně veřejných financí v zemi, jejíž schodek se ukazuje být s řeckým srovnatelný, chce jít na věc jinak. Nedávno pozměněný britský rozpočet ustavuje novou daň, počítanou na základě celkového bankovního výsledku. Tato daň by měla do státní pokladny přinést tento rok asi miliardu liber a dvě až dvě a půl miliard od příštího roku každoročně. Výtěžek by měl jít přímo do státního rozpočtu a ukázat tak veřejnosti, že zvláštní daňová zátěž je v Británii spravedlivě rozdělena.
Švédsko navrhuje řešení
Německo si od podobné daně slibuje asi 1,2 miliardy euro ročně. Raději než je utratit však kabinet Merkelové navrhuje držet je ve zvláštním „stabilizačním fondu”, který by sloužil jako pojistka v případě další bankovní krize. V takové situaci by peníze na záchranu problémových finančních institucí pocházely z tohoto zdroje a ne z kapes daňových poplatníků. Fond by byl chráněn před politickým vměšováním a nemohl by být použit za jiným účelem. Myšlenka ve skutečnosti nepohází od Němců, ale od Švédů, kteří s podobným řešením přišli v roce 2009.
A jsou to právě oni, kdo nejvíce volají po nové bankovní dani. Chtějí, aby jejich stabilizační fond představoval do 15 let asi 2,5 % HDP. Každý rok tak s tímto cílem největší švédské banky platí každá několik stovek milionů švédských korun. Švédští politici též tento model na mezinárodní úrovni propagují s tím, že nová daň je tak malá, že banky nijak neoslabuje a přitom dost velká na to, aby byla časem shromážděna nemalá suma. Kritikové však namítají, že tento systém má podstatnou slabinu: daň je počítána na základě bankovního obratu ve Švédsku a ignoruje tak zahraniční operace. Výsledkem je, že instituce, které jsou aktivní spíše na domácí půdě, kde se vysoce riskantním operacím banky tradičně vyhýbají, platí více, než jejich konkurenti, kteří investovali v Baltských státech a utrpěli tak vysoké ztráty.
Přesto se Evropské komisi švédské řešení jasně zamlouvá. Brusel se snaží koordinovat opatření přijatá jednotlivými členskými státy a vyhnout se tak situaci, ve které by každá země měla vlastní bankovní daň. Komise by si přála, aby všechny členské státy vytvořily stabilizační fondy, do kterých by tak plynulo 50 miliard eur ročně. Výsledkem by bylo, že všechny členské státy by měly v případě nové bankovní krize pojistku a se všemi finančními institucemi v Unii by se přitom zacházelo stejně
Daň zaplatí klienti bank
Bohužel, ti, kteří věří, že možnost přinutit banky střádat pro případ nouze nás před placením za další krizi ochrání, se mohou velmi mýlit. To proto, že daně, které byly zatím skutečně uzákoněny, jsou vesměs symbolické. Německo například plánuje vybrat něco přes 1 miliardu ročně, zatímco záchrana jediné německé banky, Hypo Real Estate, ji jen do dnešního dne stála už přes 100 miliard. Stabilizační fondy by tak musely být v provozu alespoň několik desetiletí, aby bylo sumu úměrnou riziku skutečně možné nashromáždit.
„Prozatím se zdá, že nejde o mnoho víc, než o populistické gesto. Vlády chtějí veřejnost přesvědčit, že banky též za krizi platí, avšak v případě takto malých množství jde o symbolický manévr, spíše než o skutečnou daň uvalenou na finanční sektor,” míní Piotr Kuczyński, analytik varšavské poradenské firmy Xelion. To proto, že banky mají v kapse mocnou zbraň: hrozí, že za jakékoliv další náklady jednoduše nechají zaplatit své klienty.
Země, které se rozhodly novou bankovní daň zavést, ji tak proto zatím drží při zemi, na úrovni, která je pro bankovní sektor téměř nepostřehnutelná. Banky mají též tu výhodu, že jsou jen nesnadno nahraditelné. Ke globálnímu ozdravení a v Polsku k návratu k rychlému růstu proto nedojde, pokud finanční sektor odmítne spolupracovat. To proto banky dávají vládám najevo, že není dobré si s nimi nic začínat - a zatím se zdá, že vlády na jejich slova slyší.
