Zpráva EU-Blízký východ
New York, září 2011. Členové palestinské delegace při OSN přinášejí křeslo podobné těm ve Valném shromáždění do prostorů instituce.

Evropa se už jen dívá

Státy Evropské unie se opět nejsou schopné dohodnout se na zahraniční politice. V OSN budou s největší pravěpodobností hlasovat o statusu pozorovatele pro Palestinu nekoordinovaně. A přesto tomu není tak dávno, kdy Evropané hráli v mírovém procesu významnou roli.

Zveřejněno dne 29 listopadu 2012 v 16:36
New York, září 2011. Členové palestinské delegace při OSN přinášejí křeslo podobné těm ve Valném shromáždění do prostorů instituce.

Dnes už v podstatě všichni rezignovaně přijímají skutečnost, že Evropská unie zahraniční politiku nemá. Všude kolují sarkastické poznámky o baronce Ashtonové, místopředsedkyni Komise a vysoké představitelce Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, která dostala za úkol kormidlovat loď bez kursu, plachet a možná dokonce i trupu. Tedy něco, s čímž se plavit vůbec nedá. Od července 2010 velí ohromnému aparátu Evropské služby pro vnější činnost, která čítá 3 000 špičkových diplomatů. Služba, která nikomu neslouží, jelikož chybí jednota a politická vůle, z níž by vzešla identita a mezinárodní subjektivita.

Po žádosti prezidenta Palestinské samosprávy o status pozorovatele (nikoliv členského státu) při Valném shromáždění OSN, předložené 29. listopadu, máme opět jednou příležitost zamyslet se nad mizející Evropu. Jak se dalo čekat, selhaly veškeré pokusy o společný postoj, který by měl podporu všech 27 unijních společníků, a začala přehlídka manévrů různých vlád na vlastní pěst.

Zahraniční politika byla a není

Dnes už nám to připadá jako něco normálního. Evropský souboj o peníze je přece něco tak všedního, urážky a znevažování společného projektu tak rozšířené, že bychom málem zapomněli, že to tak vždy nebylo.

Krutá pravda, kterou musíme našim politickým představitelům připomínat, je, že jsme jako Evropané měli zahraniční politiku ještě předtím, než zahraniční politika existovala.

Newsletter v češtině

A je třeba dodat ještě krutější pravdu: za to málo, čeho se podařilo dosáhnout na cestě k míru mezi Izraelci a Palestinci, vděčíme rozhodnutím a rezolucím přijatým v době, kdy jsme si jako Evropané sotva uvědomovali, že máme subjektivitu a zahraniční politiku.

Jako důkaz proti dnešní prázdnotě slouží Benátská deklarace z června 1980, přijatá v reakci na dohody z Camp Davidu a mírovou smlouvu mezi Egyptem a Izraelem. V ní se hlavy států a vlád devíti států Evropského společenství – předchůdce EU – zavázaly hrát „zvláštní roli“ v mírovém procesu, uznali právo Palestinců na sebeurčení, předjímali existenci dvou států – dnešního Izraele a dalšího pro Palestince – sousedících vedle sebe v míru, bezpečnosti a s mezinárodním uznáním, a prosazovaly cestu jednání mezi oběma stranami. Už v těchto dávných dobách devítka odsuzovala politiku budování osad, kterou označovala za „závažnou překážku pro mírový proces“ a kritizovala jednostrannou změnu statusu Jeruzaléma. A vše jednomyslně. Bez jediného veta.

Utopie, která má budoucnost

Pouze čtyři z devíti signatářů tehdejší deklarace nyní 28. listopadu potvrdili, že budou pro Palestinu hlasovat: Francie, Dánsko, Lucembursko a Irsko. Připojit by se k nim měla i Belgie. Británie si klade podmínky, Německo stále váhá a Nizozemsko s Itálií se vyjádřily proti a dokreslují tak dnešní evropskou nejednotu, která tolik kontrastuje s obdobím, kdy měla Evropa zahraniční politiku.

Nynější hlasování bude ukázkou slabosti a absence EU na mezinárodní scéně. A to ve chvíli, kdy na scénu vstupují rozvíjející se státy, u nichž nacházejí Palestinci největší podporu. Myšlenka palestinského státu, jakkoli se může zdát nemožná a utopická, má budoucnost, zvlášť podíváme-li se na dvě jednoduché věci určující chod dějin: demografii regionu a geopolitickou mapu světa.

Protinázor

EU by neměla mít spoluvinu na chybě Palestinců

„Hlasování v OSN sice může dát Palestinské autoritě stát na papíře, ale na realitě to nic nezmění,“ píše Daniel Schwammenthal na portálu The Commentator. Podle ředitele Transatlantického institutu Amerického židovského výboru v Bruselu „by žádný členský stát EU neměl mít spoluvinu na utvrzování Palestinců v hrubé chybě z roku 1947“, kdy odmítli rozdělení Palestiny v podobě z rezoluce OSN z 29. listopadu, která vyzvala k vytvoření palestinského a židovského státu. Schwammenthal dodává, že

Stát je možné vytvořit jen na základě přímých jednání a souhlas OSN založený na palestinských požadavcích pouze v budoucnosti ztíží nalezení oboustranně přijatelného kompromisu. Hlasování v OSN by tedy mohlo způsobit zásadní rozkol mezi vytvořením palestinského státu a hlavním cílem, kterým je dosažení míru.

Jediný platný právní rámec mezi Izraelem a Palestinci – mírová dohoda z Osla z roku 1995 – výslovně zakazuje podobný jednostranný krok, k němuž se Abbás chystá.

Podporou jednostranného návrhu v OSN by členské státy EU nejen napomáhali Palestincům v porušování jejich smluvních závazků, ale rovněž by podryli postoj samotné EU, která se ostatně přidala k dohodám z Oslo jako svědek.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma