Dnes už v podstatě všichni rezignovaně přijímají skutečnost, že Evropská unie zahraniční politiku nemá. Všude kolují sarkastické poznámky o baronce Ashtonové, místopředsedkyni Komise a vysoké představitelce Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku, která dostala za úkol kormidlovat loď bez kursu, plachet a možná dokonce i trupu. Tedy něco, s čímž se plavit vůbec nedá. Od července 2010 velí ohromnému aparátu Evropské služby pro vnější činnost, která čítá 3 000 špičkových diplomatů. Služba, která nikomu neslouží, jelikož chybí jednota a politická vůle, z níž by vzešla identita a mezinárodní subjektivita.

Po žádosti prezidenta Palestinské samosprávy o status pozorovatele (nikoliv členského státu) při Valném shromáždění OSN, předložené 29. listopadu, máme opět jednou příležitost zamyslet se nad mizející Evropu. Jak se dalo čekat, selhaly veškeré pokusy o společný postoj, který by měl podporu všech 27 unijních společníků, a začala přehlídka manévrů různých vlád na vlastní pěst.

Zahraniční politika byla a není

Dnes už nám to připadá jako něco normálního. Evropský souboj o peníze je přece něco tak všedního, urážky a znevažování společného projektu tak rozšířené, že bychom málem zapomněli, že to tak vždy nebylo.

Krutá pravda, kterou musíme našim politickým představitelům připomínat, je, že jsme jako Evropané měli zahraniční politiku ještě předtím, než zahraniční politika existovala.

A je třeba dodat ještě krutější pravdu: za to málo, čeho se podařilo dosáhnout na cestě k míru mezi Izraelci a Palestinci, vděčíme rozhodnutím a rezolucím přijatým v době, kdy jsme si jako Evropané sotva uvědomovali, že máme subjektivitu a zahraniční politiku.

Jako důkaz proti dnešní prázdnotě slouží Benátská deklarace z června 1980, přijatá v reakci na dohody z Camp Davidu a mírovou smlouvu mezi Egyptem a Izraelem. V ní se hlavy států a vlád devíti států Evropského společenství – předchůdce EU – zavázaly hrát „zvláštní roli“ v mírovém procesu, uznali právo Palestinců na sebeurčení, předjímali existenci dvou států – dnešního Izraele a dalšího pro Palestince – sousedících vedle sebe v míru, bezpečnosti a s mezinárodním uznáním, a prosazovaly cestu jednání mezi oběma stranami. Už v těchto dávných dobách devítka odsuzovala politiku budování osad, kterou označovala za „závažnou překážku pro mírový proces“ a kritizovala jednostrannou změnu statusu Jeruzaléma. A vše jednomyslně. Bez jediného veta.

Utopie, která má budoucnost

Pouze čtyři z devíti signatářů tehdejší deklarace nyní 28. listopadu potvrdili, že budou pro Palestinu hlasovat: Francie, Dánsko, Lucembursko a Irsko. Připojit by se k nim měla i Belgie. Británie si klade podmínky, Německo stále váhá a Nizozemsko s Itálií se vyjádřily proti a dokreslují tak dnešní evropskou nejednotu, která tolik kontrastuje s obdobím, kdy měla Evropa zahraniční politiku.

Nynější hlasování bude ukázkou slabosti a absence EU na mezinárodní scéně. A to ve chvíli, kdy na scénu vstupují rozvíjející se státy, u nichž nacházejí Palestinci největší podporu. Myšlenka palestinského státu, jakkoli se může zdát nemožná a utopická, má budoucnost, zvlášť podíváme-li se na dvě jednoduché věci určující chod dějin: demografii regionu a geopolitickou mapu světa.