Vyberte si jazyk
Němečtí demografové věnují čím dál větší pozornost novému fenoménu: bezdětní čtyřicátníci a padesátníci s vysokoškolským titulem. V populaci západních Němců narozených v letech 1960 až 1964 je 20 procent lidí bezdětných a 22 procent má jen jedno dítě. S rostoucím vzděláním pravděpodobnost bezdětnosti prudce stoupá. „Čtvrtina vysokoškolsky vzdělaných nemá děti,“ shrnuje situaci Christian Schmidt z berlínského ekonomického ústavu DIW, *„*zatímco mezi středoškoláky s maturitou je bezdětných jen 15 procent“.
V době úspor a škrtů ve veřejných výdajích jsou berlínské mocenské kruhy těmito čísly zneklidněny. Bezdětné jsou totiž ty nejlépe situované ženy, zatímco počet mladých, kteří vyrůstají v chudých domácnostech a jsou závislí na sociálních dávkách, neustále stoupá. Německý tisk si akzvané „Dinks“ [double income, no kids, tedy „dvojí příjem, žádné děti“] pravidelně bere na paškál a obviňuje je z hédonismu a sobectví. Realita je však často jinde.
V padesáti v depresi
V ženském časopise Brigitte popsala novinářka Sabine Reichelová pod titulkem „Jsem moc stará na dítě?“ své pocity bezdětné ženy: ve třiceti přesvědčená feministka, ve čtyřiceti svobodomyslná, v padesáti v depresi: „Člověk by se nikdy neměl vzdát něčeho tak zásadního z údajně rozumných důvodů,“ píše Reichelová.
*„Šíře fenoménu bezdětnosti u čtyřicetiletých až padesátiletých žen je hlavní faktor, který vysvětluje nízkou porodnost v Německu*,“ tvrdí letošní zpráva spolkového statistického úřadu. V zemi se dnes rodí pouze osm dětí na tisíc obyvatel, což je nejnižší míra porodnosti na světě. V roce 2011 Německo zlomilo jiný rekord – narodilo se 663 000 dětí, tedy o 15 000 méně než o rok dříve. A protože 852 000 lidí zemřelo, Němců i vloni ubylo, jak už je to pravidlem od roku 1972. Stav obyvatelstva tedy vyrovnává pouze imigrace.
Dlouhodobě tak Německo bude mít pouze asi 65 až 70 milionů obyvatel, místo loňských 81,5 milionu. „Počet narozených dětí se bude nadále snižovat, jednoduše proto, že počet žen v reprodukčním věku klesá,“ dodává Steffen Kröhnert z berlínského Ústavu pro populaci a rozvoj. *„*A to i přesto, že počet dětí na ženu od roku 2010 lehce stoupá a měl by dosáhnout 1,4 dítěte místo dřívějších 1,39.“
Tento nepatrný vzrůst míry porodnosti je prozatím jediný pozitivní výsledek nákladné rodinné politiky, která v 90. letech, na konci éry Helmuta Kohla, postupně nahradila sociální politiku studené války. V bývalé NSR převládal „buržoazní“ model, který držel ženy v domácnosti. Chyběly jesle a družiny a daňová politika zvýhodňovala sňatky, nikoliv plození dětí. V NDR to bylo naopak. Vládnul tu sovětský systém – ženy pracovaly, děti byly v jeslích celý den a mnohdy i celý týden a mladé rodiny dostávaly přednostně byty. „*Západoněmecká rodinná politika bránila po několik desetiletí společenskému rozvoji,“ domnívá se socioložka Michaela Kreyenfeldová z Institutu Max-Planck v Rostocku. „Od pádu zdi ohrožuje demografický pokles rovnováhu sociálních rozpočtů.“*
Německá rodinná politika je se svým rozpočtem 195 miliard eur ročně jednou z nejnákladnějších na světě. Sestává z asi 160 opatření na podporu porodnosti, včetně velice štědrých rodičovských příspěvků (60 % platu s maximem 1 800 eur měsíčně po dobu 12 až 14 měsíců po narození dítěte) a rodinných přídavků 250 eur na dítě měsíčně. Důsledkem komplikované hry berlínských vládních koalicí si však tato opatření často protiřečí.
Doma s dítětem do tří let
Zatímco CDU Angely Merkelové je přesvědčena, že je nutné podporovat zaměstnanost žen, její bavorský spojenec, silně konzervativní Křesťanskosociální unie (CSU), si to nemyslí. Vláda tak podporuje rozvoj péče o malé děti (od léta 2013 bude mít každá rodina právo na místo v jeslích), zároveň však zavedla „sporákovou prémii“(250 eur měsíčně, které kromě běžných rodičovských příspěvků pobírají matky v domácnosti) a náklady na ni brzdí výstavbu nových jeslí. *„Snažíme se ženy podporovat v zaměstnání, avšak daňový systém, který je pro pracující matky velmi nevýhodný, zůstává beze změn. Chceme více jeslí a školek, přitom ale máme sporákovou prémii,“ stěžuje si Steffen Kröhnert. „Je to nekonzistentní.*“ A brzdí to myšlenkový vývoj.
Němky jsou stále z velké většiny přesvědčeny, že pro dítě mladší tří let je nejlepším dohledem jeho vlastní matka, eventuálně babička, tak jako tomu bylo dřív. Věří, že být dobrou matkou nutně znamená vzdát se snů o kariéře. Mladé vysokoškolačky přitom už nejsou ochotné přinášet stejné oběti, jako jejich vlastní matky.
