Vlna úsporných opatření, kterými Evropa prochází, tvrdě zasáhne i obranné struktury. Německo pracuje na plánu redukce vojenských nákladů o jednu miliardu během příštích čtyř let a chce též zastavit všeobecnou brannou povinnost. Francie by do roku 2013 ráda ušetřila 3,5 miliard. Velká Británie by měla zveřejnit konkrétní podmínky redukcí, které, jak vláda oznámila, budou bolestivé a podle specialistů by v tomto sektoru měly představovat asi 10 % rozpočtu. Na celém kontinentu se jedná o stejný trend: obrana je terčem kompresí, které jsou sociálně méně výbušné, než v jiných oblastech.

V nutnosti utahovat ventily se největší evropské vlády začínají poohlížet po nových formách spolupráce – chtějí tak optimálním způsobem využít prostředky a přitom zachovat akceschopnost svých armád. Francie a Německo právě zformovaly pracovní skupinu za účelem studia „oblastí, ve kterých můžeme směřovat ke sdílení a vzájemné pomoci” a tímto způsobem dosáhnout „rozpočtových zisků a velkoplošných úspor,” jak prohlásil v červenci francouzský ministr obrany Hervé Morin. Paříž a Londýn též ustavily bilaterální komisi. Po několika letech přešlapování, se věci, zdá se, dávají do pohybu. „Neochota se tak úplně zázrakem nevytratila, myslím si ale, že dnešní situace napomůže konkretizaci střednědobých výsledků, kterých bychom chtěli do několik let dosáhnout,” míní Nick Witney, bývalý ředitel Evropské obranné agentury.

Prostor ke spolupráci

Hlavní motivací vlád je vyhnout se utrácení zbytečných peněz za dvojí infrastrukturu a vybavení. Vedení by si samozřejmě přálo zachovat si plnou kontrolu nad tím, jakých prostředků se bude na frontě užívat. V pozadí je však pro spolupráci velký prostor. „Všeobecně se věří, že čím blíže je člověk fronty, tím jsou věci komplikovanější,” shrnuje problém Witney. „Já sám jsem skeptický, co se týče výcviku vícenárodních jednotek. Existují však sektory, ve kterých je spolupráce politicky přijatelnější, například ve výzkumu a vývoji či v obranné infrastruktuře. Nic nenutí jednotlivé země, aby měly každá své vlastní struktury k údržbě a opravě těch samých strojů.

Stejně je tomu v případě testování a hodnocení zbraní, munice a výbušnin, aerodynamických tunelů používaných ve stavbě letadel nebo vodních ploch pro zkoušky lodí.” V některých případech mohou vzájemné vztahy zajít dále. „Mezi Francií a Velkou Británií je například větší prostor pro spolupráci,” říká dále Witney. „Pravicové křídlo londýnských konzervativců zůstává v otázkách obranné politiky EU skeptické a chce vše vést přes NATO. Ale i oni jsou připraveni posílit spolupráci s Francií, zemí, kterou pokládají za schopnou platit a bojovat.

Levnější provoz

I když na bojová letadla se zatím pomýšlet nedá, sdílet infrastruktury, vývojová centra, údržbu a výcvik, dokonce i dopravní prostředky je už zcela představitelné. „Několik studií ukazuje, že pomocí spolupráce je možno ušetřit,” upřesňuje Elisabeth Sköns, vedoucí programu nákladů na obranu Mezinárodního institutu pro výzkum míru ve Stockholmu (SIPRI). „Slabý pokrok je zaviněn hlavně ochranou národních vojenských průmyslových a technologických bází a rozdíly v obranných politikách. Tyto problémy jsou zde stále, ale jsou dnes díky harmonizaci uvnitř EU méně tíživé.”

Rozpočtové kostky jsou vrženy a Evropa se bude muset rozhodnout, zda optimizovat své klesající prostředky na obranu určené. Francie, Velká Británie, Německo, Itálie a Španělsko – pět hlavních evropských mocností, jejichž společné HDP je o něco menší než to Spojených států – věnovaly v roce 2009 na vojenské účely 165 miliard euro, tedy třikrát méně, než Spojené Státy. Ve stejném roce Čína zvýšila svůj obranný rozpočet o 217 % a Indie o 67 %. Pokud si naopak spočítáme průměr tohoto zvýšení v těchto pěti evropských zemích, dostaneme 10 %.