Vyberte si jazyk
Arménie, Bulharsko, Litva, Malta, Rusko, San Marino a Kypr jsou momentálně všechny před Evropských soudem pro lidská práva. Otázkou je zjistit, zda je nutné zakázat v italských třídách krucifixy s tím, že jde o porušení povinnosti neutrality státu. Země, které se cítí přímo ohrožené se postavily za obviněnou Itálii a jsou reprezentovány Josephem Weilerrem, eminentním evropských právníkem - a praktikujícím Židem.
Ideologické prostředí dnešní Evropy je tak bohaté i paradoxní: nejenže náboženství spolu soutěží, stane se též, že si vzájemně pomáhají - Žid přichází na pomoc symbolu křesťanské víry, bulharští ortodoxní věřící podporují katolickou Itálii. Globalizace a otevření hranic výbušným způsobem míchají různé víry a jejich protiklady. Nekonečný konflikt, který se po celé Evropě dotýká muslimů, oživený holandským islamofobem Geertem Wildersem, je dramatickým výrazem nových ideologických dělících čár. Otázky, které se za ním schovávají, však jdou dále: jaký by měl být adekvátní vztah mezi náboženstvím a státem v Evropě XXI. století?
Debata o islámu očividně není jen debatou o náboženství. Antimuslimské cítění se v moderní Evropě stalo nesilnějším výrazem strachu z odlišnosti, typem rasismu, který se zdá vhodný, snad i osvícený, jelikož stojí v protikladu k fanatismu a „středověkému obskurantismu“. Pravdou však zůstává, že náboženství je středem této konfrontace a Evropané roku 2010 jsou jen špatně vybaveni na to, aby na tuto náboženskou výzvu uměli odpovědět.
Evropa je světově oblastí nejméně náboženskou, zónou sekularizace uprostřed planety, která naopak náboženským zápalem stále hoří. Křesťanství jako historické náboženství Evropy se dnes nachází v pozici outsidera. Příklady jeho odmítnutí vidíme v případě britské letecké společnosti British Airways, která propustila jednu ze svých letušek odmítající se vzdát se svého křížku, nebo v (zamítnuté) evropské Ústavě, ve které Bůh nemohl být za žádných okolností ani zmíněn. Mohli bychom mluvit o náboženském analfabetismu, o neschopnosti rozpoznat ve víře legitimní sílu současnosti.
Nepřátelská politika
V tomto kontextu je nutno chápat strach, který Islám v Evropě vyvolává – jde o strach dvojí, zaprvé strach z neznáma, z toho, co je cizí, za druhé strach z náboženské intenzity, jakou kontinent předtím neznal. Ze všech možných způsobů, jak se s Vyššími věcmi vyrovnat, se zdá nejvhodnější nepřátelská politika vůči náboženství: sekularita, taková jakou ji známe z Francie. Je tedy nutno s dobrým svědomím zakázat nošení muslimských šátků ve školách, jelikož krucifixy se stejně musejí vytratit. Právo platí pro všechny stejně, jinými slovy: stejná podezřívavost, stejné kontroly, stejná represe. Nejedná se však o správnou cestu.
Evropa by se neměla zaměřovat na eliminaci náboženských vůní a chutí, ale spíše se snažit vytvořit multiplicitu. Jako je tomu v oblasti ekonomiky a technologie, Západ nemá na dobrou ideologickou politiku monopol. Nemůže jednoduše nařídit a vnutit svou vůli zbytku světa: tedy, že Bůh je mrtvý nebo alespoň starý a že ho tedy musíme od pozemských věcí držet stranou. V samotné Staré Evropě není sekularita jistě jedinou filozofií států. Najdeme zde partnerství mezi církví a státem v německé verzi, která se jasně zdá funkční. Najdeme i benevolentní britskou lhostejnost k otázkám víry (policista, člen náboženské obce sikhů nosí turban? So what ?), zatímco státní náboženství má kuriózně v čele Královnu. V Itálii se náboženské věci stále řeší ve vlivném stínu Vatikánu, což má za následek obrovskou kulturní klidnost: ten, kdo je zvyklý na spektákl sutan a jeptišských rouch nebude z nějakého šátku v šoku.
Společně proti státu
Tyto modely ohraničují zdroje, co se týče uvolnění a tolerance, které Evropa v budoucím náboženském pluralismu bude potřebovat. Zahalené muslimské ženy, kterým je zakazován vstup do státních škol, nacházejí azyl v soukromých katolických školách, ve kterých náboženské prvky oděvu nepředstavují žádný problém. Jde o alternativu sekularity: různé víry se proti náboženské nepřátelskosti spojují. To je také konec křesťanského Západu, na který se někteří konzervativci tolik upínají. Fakt, že muslimové tvoří většinu turecké populace, odmítnutí turecké přihlášky do EU neospravedlňuje. To, že zde vládne státní ideologie a náboženská monokultura však ano. Země, kde není možné bez neskutečných problémů postavit kostel, evropským hodnotám odporuje. Stejně je tomu v případě těch zemí, které zakazují stavbu minaretů.
Je pravda, že náboženství je nebezpečné. V jeho jménu už bylo prolito mnoho krve. Může však být i silou odporu proti dominantním choutkám státu a společnosti, či jejich touze po konformitě.V islámských zemích je islámská zvěst často prostředkem domáhání se spravedlnosti v diktaturách, jako například v Egyptě. Inteligentní politika ví, že věřící pro ni představují prospěšnou výzvu - to je argumentem ve prospěch přítomnosti náboženství ve veřejném prostoru. Každý kříž na věži kostela v evropských zemích nám přípomíná, že podmínky, vekterých žijeme, nejsou jedinou možnou realitou. A to samé platí pro půlměsíc na věži mešity.
Návrh
Udělejme ze dne Aïd svátek pro všechny!
Zatímco muslimové zahajují Ramadán, Selahattin et Bahattin Koçakovi, dva nizozemští intelektuálové tureckého původu, argumentují v listu De Morgen za zavedení národního svátku u příležitosti dne l'Aïd el-Fitr, který označuje konec postního měsíce. "Nejlepším řešením by bylo, kdyby se tento den stal svátkem pro všechny, protože uznání druhých je možné až po jejich integraci", píší ve svém článku. "Dnešní situace odporuje našemu smyslu pro rovnoprávnost, jelikož symbolicky odpovídá konec ramadánu svátkům vánočním. Když jsme byli malí, zdál se nám Ježíšek být rasista, protože dárky od něj dostával jen sousedův Pepíček a my nikdy. Přijmutí Islámu nemůže záviset pouze na dobré vůli sousedů a zaměstnavatelů", kteří půst tolerují, "pokud nenarušuje rytmus práce." "Přiznejme si, že jsme již za stádiem pouhého objevování vzájemných kulturních odlišností. Integrace Islámu jako celistvého společenského prvku je dnes úkolem, který nám pomůže jít v budoucnu společně dál."
