Vyberte si jazyk
Od uzavření přístupových jednání do EU v Kodani v roce 2020 uplynulo 13. prosince deset let. Polsko mohlo vstoupit do EU spolu s dalšími devíti zeměmi střední a východní Evropy. Byl to poslední okamžik, kdy tento region ukázal společnou snahu bojovat za nejlepší možné podmínky přistoupení. Od té doby se naše cesty začaly rozcházet. V Bruselu nyní každá země vyjednává sama za sebe a upevňuje své vztahy s hlavními hráči v EU.
Politické a ekonomické cesty jednotlivých zemí se ve skutečnosti rozcházely už předtím. Každá z deseti zemí, které vstoupily do EU v roce 2004, má odlišnou politickou scénu. Jediné, v čem se podobají, je síla dřímajícího populismu. Názory na evropskou integraci se také liší. Slovensko je v eurozóně, Česko je euroskeptické, Maďarsko válčící a Polsko je obecně na straně eura s výhradou, že vstup do eurozóny v krizi nedává smysl. Na druhou stranu je těchto deset zemí na EU závislých zásadním způsobem. A to je klíčový bod naší geopolitické orientace a základní zdroj modernizace. Například v Maďarsku jsou veřejné projekty financovány z 99 procent z peněz EU a v Polsku z 50 procent. Evropská unie navíc vytváří skleníkový efekt příznivých podmínek rozvoje.
Závislost na Unii
V polské politice byl region (střední Evropy) obvykle na okraji rozhodování, nikoliv samotným cílem. Buď byl ignorován na úkor důležitějších věcí jako je Výmarský trojúhelník či bilaterální vztahy s hlavními evropskými aktéry, anebo využit (vedením bratrů Kaczyńských ve straně Právo a spravedlnost v letech 2005-2007) jako protiváha k tomu, co bylo vnímáno jako nadměrná závislost na Německu. Dnes se střední Evropa stala prostředkem, jak se vyhnout marginalizaci v EU. Trvající tektonické pohyby v Unii mohou totiž způsobit ztrátu toho, na co jsme tak hrdí - čili to, že žijeme v srdci Evropy.
Je pravděpodobné, že budeme-li držet pohromadě s ostatními v naší části Evropy, budeme schopni zabránit dvourychlostní Evrope. Jenže tím přivíráme oko nad děním, které by nás mělo znepokojovat. Musíme si být vědomi vedlejších účinků. V Maďarsku a Rumunsku testují novou politickou kulturu, která spočívá v tom, že dál a dál posouvá tenkou červenou linii, která značí hranice demokracie. Pokud to nebudeme chtít vidět, bude to znamenat, že tento mor se rozšíří i k nám.
Společné zájmy
Nejvíce nás spojuje naše minulost. Necítíme společnou identitu, sdílíme však společný osud a uvnitř EU máme společné zájmy. Ty hrály klíčovou roli během přístupových rozhovorů v roce 2003 a později, během debat o rozpočtu. Nyní se jejich význam vytrácí, rozdílů přibylo a tak máme pocit, že více dosáhneme prostřednictvím bilaterálních vztahů (např. Polsko a Německo). Vzájemná důvěra také klesla a Polsku se nepodařilo přesvědčit své regionální partnery, aby společně vetovali politiku ohledně změny klimatu.
Navíc jsme zanedbali zvláštní domácí úkol. Mezinárodní Visegrádský fond byl zřízen v roce 2000 a byla to světlá výjimka z jinak chudých investic. Čas zaplnit mezeru nastává nyní. Polsko v současné době zastává předsednictví Visegrádské skupinya k němu má solidní, 53-stránkový program. Dva body jsou samozřejmé: propojení zemí středoevropského regionu v dopravě a energetické infrastruktuře a vymezení společných zájmů v EU, od jednotného trhu po společnou obranu.
Ostatně sdílíme také úspěchy. HDP zemí Visegrádské skupiny činí jeden bilion dolarů (770 miliard eur), což je čtyřikrát více než v polovině devadesátých let. Znamená to, že Střední Evropa je více než jen “stav mysli”. K tomu, aby se stala vlivnou politickou entitou, však musí ještě urazit pořádný kus cesty.
