V posledních několika měsících si nechávám počítač v prostoru vyhrazeném pro tisk v budově Evropské komise – doslova pár kroků od hlavní tiskové místnosti. Obklopuje mě mezinárodní (a mnohojazyčná) armáda zpravodajů na volné noze, kteří jsou tady kvůli připojení k internetu zdarma a nejspíš i kvůli dotované kávě (jak by jinak mohl stát šálek 90 eurocentů?).

Zatímco zpravodajové s velkým Z v gáži velkých titulů se nacházejí za rohem v Mezinárodním tiskovém centru či Rezidenčním paláci, my, co jsme na volné noze, se tísníme ve všech možných zákoutích.

Protože jsem široko daleko jediný Australan a nemám žádné silnější vazby na ostatní anglicky mluvící kolegy, adoptovala mě skupina Italů. Okamžitě mě informovali, že při každém jídle v kantýně Komise dochází k porušování mých lidských práv (naproti v Evropské radě vaří mnohem lépe). Je to zajímavá parta lidí: jsou chytří, pohotoví, mluví dobře anglicky a je jim něco přes třicet. Jeden z nich si našel mezeru na trhu a postavil na ní kariéru: kromě práce pro malou zpravodajskou agenturu píše pro letecký magazín. Dalšího v Bruselu najala místní kancelář jedné italské kabelové televize. Jiný zase píše pro zemědělský zpravodaj. Všichni jdou od smlouvy ke smlouvě, někdy dokonce od práce k práci, a neustále vyhlížejí něco lepšího.

Konec stálých zpravodajů

Představí mi „doyena“ italského novinářského sboru: distingovaný džentlmen, jehož vizitka vyznívá poněkud tautologicky – collaboratore fisso („stálý spolupracovník“). Jeho italské noviny mu nechtěly platit pobyt v Bruselu a místo toho se s ním dohodly na odběru určitého počtu článků týdně, a tak od nich dostává paušální honorář. A není sám: druhý největší italský deník La Repubblica nedávno nahradil svého bruselského zpravodaje, který šel do penze ... jím samým. Řekli mu, že může zůstat ve stejné pozici, ovšem jako živnostník s exkluzivní smlouvou. Bruselskou kancelář deníku tedy tvoří bývalý korespondent, který si k důchodu přilepšuje tou samou prací, kterou dělal doposud.

Tedy žádný oslnivý život, který by si člověk jinak určitě spojil s novinařinou v jednom z nejvýznamnějších měst Evropy. Během dne slyším jednoho novináře, jak se po telefonu někoho ptá, co bude k obědu (zdarma) na konferenci, které se hodlá pracovně zúčastnit. „Říkáš sendviče – jaké přesně sendviče?“ ptá se. O něco později se dostane do přetahované se svými novinami, které po něm požadují účast na výročním setkání, ale nechtějí mu zaplatit letenku. Jeho šéf nakonec ustoupí, ale dotyčný novinář bude muset letět s Ryanairem ze Charleroi (nenáviděné město hodinu jízdy od Bruselu). Zbytek dne pak kvůli tomu reptá.

Život na volné noze

Těžko říct do jaké míry toto rozvolnění novinářské práce ovlivňuje evropské zpravodajství. Řada evropských novinářů na volné noze, kteří tu sedí kolem mě, totiž nic jiného ani nepoznala. Usilovně pracují – každý den spěchají z polední tiskové konference a další hodinu zuřivě buší do klávesnice. Cestují jen zřídkakdy a sami ochotně připouštějí, že nemají moc času na rešerše – jsou tu spíše proto, aby pohodlně sbírali informace, které jim Evropská unie každý den servíruje.

A pokud skutečně jedete jen v přímočarých informacích, práce tady může být celkem snadná. Každý den se poštovní přihrádky před tiskovou místností zaplní tiskovými zprávami, které oznamují samá důležitá a nákladná rozhodnutí. Ve většině případů se vám podaří získat telefonní čísla velice výřečných (a vícejazyčných) mluvčích a poradců, kteří vám ochotně nabídnou přesné citace z kuloárů. Můžete se účastnit i vysvětlujících „technických brífinků“, a pokud se vyznáte, můžete si zajistit i rozhovor s eurokomisařem.

Pro elektronická média tu jsou dva online kanály pokrývající veškeré dění v EU (v Lucembursku, Bruselu a Štrasburku). K dispozici je navíc tolik videa na objednávku, že se to vše nevejde ani na paměťovou kartu. K bezplatnému využití jsou tu i studia a technici: pokud si chcete nahrát televizní interview s europoslancem, stačí zavolat lidem z audiovizuálního.

Vyznat se ve všem

Jednou jsem si dal tu práci spočítat všechny oficiální zprávy dne: patnáct položek. Oznámení komisaře pro regionální politiku o konkurenceschopnosti a státní pomoci, zpráva výboru Evropského parlamentu o evropské legislativě o prodeji, oznámení Vysoké představitelky EU pro zahraniční politiku Catherine Ashtonové o volbách na Ukrajině, oznámení Komise o schválení fúze dvou telekomunikačních firem... Mezitím se má emailová schránka plnila upozorněními z unijních orgánů, o jejichž existenci jsem dosud netušil.

Ústředním bodem zpravodajství z Evropské unie je polední tiskovka Komise. Všichni se obvykle mohou spolehnout na to, že se nic nového nedozví. Ve většině případů se totiž mluvčí Komise Pia Ahrenkilde Hansenová (pro milovníky seriálu z Bílého domu The West Wing je to postava C.J., jen umí více řečí) jednoduše zopakuje obsah tiskových zpráv. Začínám reportéry podezírat z toho, že tam chodí jen proto, aby se dostali do obrazu díky otázkám ostatních reportérů.

Večer vše smazat

Mí souputníci žertují, že jsem si už osvojil to nejdůležitější pravidlo bruselského novináře: věnovat posledních deset minut pracovního dne mazání emailů od Evropské unie. Ty věci si zkrátka nechcete brát domů a očistný rituál udělá dobře. Ale obecně vzato neexistuje žádná rada, jak zvládat náš vztah k instituci, o níž máme informovat.

Právě zažíváme skutečný obrat v dějinách Evropy – i světa. Během několika příštích let se Evropská unie buď začne rozpadat, nebo se tvrdé jádro členských států vrátí k duchu zakladatelů tohoto uskupení a bude směřovat k jednotě – třeba i k plnohodnotné federaci. Vše se odehrává hlemýždím tempem, ale až dáme za pět let dohromady výtah z našich zpráv, bude to něco obrovského. Mohla by to být nejlepší práce v naší kariéře.

Ale zvládneme to? Podaří se nám vystoupit z každodenní mlhy tiskových zpráv, citovatelných citací a malicherného hašteření, abychom pochopili dobu, v níž žijeme? Anebo jsme se díky svému stanovišti v suterénu Komise dostali tak blízko dění – a mechanickým oznamováním politik natolik zpronevěřili své práci – než abychom pochopili, oč tu běží?

Další články z této série :

El País, oběť velkopanských šílenství

Francouzští novináři se stále podbízejí mocným

Reklamní trik historie v podání Silicon Valley

Řeknete kultura, dostanete životní styl