Vyberte si jazyk
Každého půl roku je to naprosto stejné. Jedna země končí předsednictví Rady Evropské unie a na její místo přichází další. Končící země si gratuluje ke skvěle provedené práci a nový „předseda“ oznamuje, že se bude snažit provést v evropské integraci kvalitativní skok vpřed. Této tradici se nijak nevymyká ani konec roku 2012 a začátek nového roku 2013.
Kypr zveřejnil bilanci svého půlročního předsednictví. „Naší snahou bylo posunout evropskou integraci o něco dál a domnívám se, že výsledky našeho předsednictví jsou důkazem našeho úspěchu v této oblasti,“ pochválil se Andreas Mavrojannis, kyperský státní tajemník pro evropské záležitosti. Irsko, které předsednictví zajišťuje od 1. ledna, zase přichází s úmyslem „podporovat růst a zaměstnanost“.
Z toho všeho čiší stará dobrá propaganda a Evropě tolik vlastní newspeak. Skutečnost se má totiž poněkud jinak. O „významnosti“ bilance kyperského předsednictví by se dalo diskutovat. Během uplynulého půlroku se členské státy rozdělily v otázce evropského rozpočtu. Velká Británie dokonce pohrozila vystoupením z Unie. Bylo třeba nalézt další nouzové řešení, které krizi eura ovšem nijak neřeší. A bankovní unie je stále v limbu. O to tu však nejde. Skutečným problémem je, že kyperské předsednictví za to ani nemůže. „Jeho“ výsledky, jejichž souhrn máme na internetu k dispozici, mu totiž vůbec nenáleží.
Nikósie však nenese o nic větší vinu, než předtím Kodaň či Varšava. Co mohl Kypr vlastně z vlastní vůle dělat, když tato malá země čítající 800 000 duší během svého oficiálního předsednictví EU s Unií vyjednávala poskytnutí finanční pomoci? Co mohlo dělat Polsko či Dánsko, dvě nečlenské země eurozóny, aby dodaly nemocné eurozóně „impulz“? A jak bude moct Irsko, které v této chvíli vyjednává o snížení svého bankovního dluhu u EU a ECB o více než 60 miliard eur, prosazovat svůj názor u ostatních 26 členských států?
Výčet podobných otázek by mohl pokračovat téměř donekonečna. Členské státy EU, které se zmítají v krizi, blokuje krize eurozóny. Tato krize pomohla především hlavnímu plátci Unie: Německu. V Berlíně se dnes tvoří značná část evropské politiky. To vše proto, že bez Spolkové republiky nelze o ničem rozhodnout. Protiváhou Německa mohou být za určitých okolností pouze velké státy a instituce jako Komise či ECB.
Francii a Španělsku se sice podařilo vnutit Berlínu bankovní unii, ovšem za podmínek stanovených Berlínem: ohledně tempa jejího zavádění a rozsahu dotčených bank. Velká Británie dělá Německu drahoty a vyhrožuje vystoupením z EU. Ani ostatní státy nemají velkou schopnost se Německu postavit: od návrhu Komise na posílení rozpočtu EU na boj proti krizi se po německém odmítnutí upustilo. Naprázdno vyšly i francouzské snahy o „růstovou agendu“.
Stěží si tedy dokážeme představit, že by se Nikósii či Dublinu podařilo vnutit německému daňovému poplatníkovi svou vizi Evropy či přimět Německo ke kompromisu. Evropská politika je především politikou, která se rozhoduje mezi Berlínem a Bruselem. Ovšem nemá být posláním rotujícího předsednictví spíše příprava témat, hledání impulzů a kompromisů než skutečné řízení Unie? Bohužel i z tohoto hlediska se střídající předsednictví stalo velice formálním.
V roce 2009 vstoupila v platnost Lisabonská smlouva, která vytvořila post předsedy Evropské rady, kterým je dnes belgický milovník haiku Herman van Rompuy. Jeho kompetence se rotujícímu předsednictví velice podobají. Až na to, že má dost možností zajistit si při práci určitou kontinuitu a koherenci. Ostatně je to on, kdo řídí orgány Rady, které připravují schůze. Spíše v Bruselu se tedy rozhoduje o krocích Rady, v předsednických zemích jen zřídkakdy. Celkem příznačně se od roku 2004 evropské summity odehrávají v Bruselu a nikoliv v předsedající zemi, jak tomu bylo dříve.
Představitelé předsedajících zemí jsou tedy spíše v postavení VIP diváků. Z hlediska etikety mají přednost, ale podobají se tak spíše byzantinským hodnostářům, které bylo třeba respektovat u dvora, ale jinak neměli žádnou moc. Tisková prohlášení Rady jsou plná chvály práce předsednického státu. Samozřejmě jde čistě jen o formality. Z rotujícího předsednictví se stala jakási vitrína, díky níž lze předsednickou zemi lépe poznat. Je příležitostí k prezentaci skvělých internetových stránek, na nichž se zdůrazňují přednosti státu (na stránkách irského předsednictví je ke stažení kompletní kuchařka) či turistické úspěchy země (jako v případě Kypru). Koneckonců, pokud to přitáhne nějaké turisty, je to jen dobře. Ale na to tu jsou jiné instituce, jako třeba „evropská města kultury“. Neměli bychom se proto v těchto těžkých časech této zbytečné instituce zbavit?
Pohled z Irska
Musíme se ekonomicky vzchopit
Co znamená, že se Irsko ujalo předsednictví EU? Podle evropské dopisovatelky listu Irish Times Suzanne Lynchové to značí začátek „šesti měsíců intenzivních aktivit EU v Dublinu“. Lynchová připomíná, že Irsko Unii předsedá už po sedmé, avšak optimistická nálada, jež byla pro předchozí irská předsednictví typická, ostře kontrastuje s nyní převažující depresí. Jak píše,
dnešní Evropu souží nesouhlas a nepokoj, zatímco se zoufale snaží najít lék na finanční krizi. I když vlády prohlašují, že během předsednictví budou usilovat o ,stabilitu, pracovní místa a růst, ve skutečnosti půjde pravděpodobně především o problém, jak snížit dluh. Především pak o to, jak vyjednat nové podmínky dlužního úpisu banky Anglo Irish Bank, která se snaží o plný návrat na trh s dluhopisy a chce proto opustit záchranný program MMF a EU.
Hlavním úkolem vlády během šestiměsíčního předsednictví bude postarat se, aby legislativa prošla ministerskými radami, především pak reforma [společné zemědělské politiky] (3082931). Dále Lynchová poznamenává:
Je dost možné, že to, jak se státu bude dařit nacházet rovnováhu mezi domácími úkoly a zodpovědností za všeobecné evropské blaho, bude pro toto předsednictví zcela určující.
