Vyberte si jazyk
Navzdory řadě opačných tvrzení je EU i nadále společenstvím národních států. A tím zůstane, dokud se zásadním způsobem nezmění acquis communautaire, což se – alespoň prozatím – nerýsuje.
Pro toto tvrzení neexistuje lepší důkaz než skutečnost, že Evropský parlament i poté, co mu Lisabonská smlouva zařídila „upgrade“ zůstává jedinou, občany přímo volenou evropskou institucí a kromě toho rovněž tou vůbec nejslabší.
Když začala finanční a dluhová krize představovat pro EU existenciální riziko, rozhodovací procesy se okamžitě přesunuly od komunitárních institucí k národním reprezentacím.
Ale ve chvíli, kdy se dostává do ohrožení integrita národních států, si EU nedokáže udržet od událostí ve Vlámsku, Katalánsku či Skotsku bezpečný odstup, ačkoliv by si to řada zainteresovaných přála.
Nedávný nárůst separatistických hnutí za dozvuků krize, bude představovat pro Brusel řadu výzev.
Záludné otázky
Evropské regiony, které usilují o samostatnost, si už totiž začaly klást řadu znepokojivých otázek. Bude muset Skotsko znovu usilovat o členství v EU, v případě že jeho obyvatelé rozhodnou v roce 2014 v referendu o samostatnosti země? Přijdou Katalánci o občanství Evropské unie, pokud se odtrhnou od Španělska? Jak EU zareaguje, pokud ji jeden z jejích členských států požádá o pomoc s ochranou integrity svého území z důvodu „ohrožení národní bezpečnosti“ separatistickým hnutím?
Na základě konvenční právní moudrosti bude muset případný nový evropský stát projít celým přístupovým procesem znovu a před samotným přijetím do klubu si zajistit jednohlasný souhlas od všech stávajících členů Unie.
Podle Lisabonské smlouvy je občanství EU „komplementární“ k národnímu občanství členského státu.
I když by EU politicky i právně izolovaný separatistický incident zvládla (řekněme v případě Skotska), případná lavina podobných požadavků v Baskicku, Katalánsku, Jižních Tyrolech, Vlámsku, od Alsasanů a Korsičanů ve Francii, Poláků v Litvě, Frísů v Nizozemsku a muslimů v severovýchodním Řecku by destabilizovala Unii jako celek.
Separatistická hrozba
Strach ze separatistických hnutí ovlivňuje politiku v EU už dnes. Například pět ze 27 členských států – Kypr, Řecko, Rumunsko, Slovensko a Španělsko odmítají uznat Kosovo – kvůli obavám z posílení separatistických hnutí na domácí půdě.
Situace je zvlášť komplikovaná na Kypru, jediném členském státě EU, který je podle OSN pod částečnou cizí (tureckou) okupací. Unijní souhlas se samostatností jakéhokoliv regionu v Evropě by kyperské úřady chápaly jako zelenou pro de iure rozdělení ostrova.
I v méně komplikovaných případech, jakým je třeba Velká Británie, by pozitivní přístup EU k nezávislosti Skotska, byl další překážkou ve vztazích mezi Londýnem a Bruselem.
Jak by tedy měla EU reagovat? Především musí zachovat chladnou hlavu. Separatistické tendence nejsou nezvratné. V případě Skotska by podle průzkumů veřejného mínění naprostá většina hlasovala pro setrvání ve Velké Británii.
V případě Španělska podle průzkumů Španělé referendum sice chtějí, ale nejsou zajedno v tom, zda by hlasovali pro či proti nezávislosti.
Nacionalisté ve Vlámsku se nesjpíš budou snažit o vytvoření konfederace než o úplné rozdělení, přičemž vyřešení rébusu, komu by připadl Brusel, je natolik obtížné, že pomáhá držet Belgii pohromadě.
Evropská unie by měla zaujmout jasný postoj k právnímu postavení odtržených regionů – lidé usilující o nezávislost mají právo dělat informované rozhodnutí.
Nálada ve Skotsku a Katalánsku ukazuje, že možnost vyloučení z EU odrazuje od odtržení.
Ve většině případů separatistických hnutí je hlavním argumentem nechuť „dotovat“ centrální vlády či chudší regiony. Efektivnější využívání evropských strukturálních fondů, určených k tomu, aby chudší regiony dohnaly ty vyspělejší, by mohlo být pro některé členské státy otázkou přežití.
Už teď je téměř jisté, že revize Smlouvy [o Evropské unii] začne bezprostředně po volbách do Evropského parlamentu v roce 2014.
Prozatím se apokalyptické scénáře o rozpadu eurozóny či EU ukázaly jako zcela mylné.
Krize urychlila evropský sjednocovací proces téměř ve všech ohledech – fiskálních, finančních i politických. Ve chvíli, kdy EU směřuje k užší integraci, by silnější roli v jejím rozhodování měly hrát i regiony.
Případ Německa – nejúspěšnějšího federálního státu v EU – ukazuje, že silná regionální samospráva a federalismus jsou slučitelné.
Regionální samospráva naopak dává federální struktuře Německa demokratickou legitimitu.
