Ti, kdo tvrdí, že to v Rosarnu vypadá po třech letech, které uběhly od vzpoury imigrantů, rabování, vzpoury za strany Italů, a následné deportaci Afričanů jako dřív, se mýlí. Je to ještě horší.

Afričanů je tu opět tisícovka, stejně jako před třemi lety. Přijeli na podzim a odjedou na jaře, až sklidí citrusy. Pracují za 25 eur na den, i když zaměstnavatelé jim platí raději od přepravky, protože jim to přináší vyšší výdělky: euro za přepravku mandarinek a 50 centů za přepravku pomerančů. Každá váží 18-20 kilo.

Když sezóna vrcholí, pracují dělníci tři až čtyři dny týdně podle toho, kolik jich je na práci najato. Tři eura musejí zaplatit zaměstnavateli, který je každý den brzy ráno naloží do autobusu. Ve volných dnech je lze zahlédnout, jak projíždějí rovinatou krajinou na kolech, nakupují v levných supermarketech, vaří rýži a kuřecí křídla v rezavých plechovkách, opíjejí se pivem a perou se mezi sebou.

Dvě obrovské noclehárny zřízené v troskách bývalých továren už tři roky neexistují. Jedna byla zavřena a opuštěna, druhá zbořena. Po bouřlivých událostech bylo třeba všechno odstranit, a to nejen psychologicky. Dnes to ale v nové nouzové kolonii mezi Rosarnem a San Ferdinandem vypadá, je-li to vůbec možné, ještě hůř. Při pohledu na eternitové desky sebrané na průmyslových skládkách, kterými Kalábrie překypuje, se zbytky betonových zdí a přepažení z plechu jeví jako přepych. Dnes jsou tu střechy z fólie, lepenky a igelitu.

Nouzové přístřešky jsou zatíženy zhruba dvaceticentimetrovými hromádkami hlíny. Při prvním dešti je zaplaví bahno. Toalety jsou vzadu vpravo: dvě ničím nechráněné jámy široké jeden metr na čtyřicet centimetrů. V největším stanu s rozměry deset na pět metrů je umístěno přinejmenším sto postelí, nebo spíš prohnilých matrací a lehátek. Vládne tu nepopsatelný zápach. Není tu voda, kanalizace ani elektřina. Postele od sebe místo příček oddělují nahromaděné odpadky.

„Nedůstojná, ostudná situace, hrůza,“ stěžuje si starosta San Ferdinanda Domenico Madafferi. Prostřednictvím zprávy pojednávající o „prakticky neexistujícím“ hygienickém zázemí, „zdraví škodlivých podmínkách“, „chátrajících obydlích“ a „na divoko postavených přístřešcích, kterým chybí k obyvatelnosti základní minimum“ a které „by mohly být zdrojem infekcí“, podepsal vlastní rukou příkaz k demolici. „Byl to způsob, jak po všem marném schůzování, výzvách a písemných stížnostech přitlačit vládu a kraj ke zdi, vysvětluje. Nic se ale nezměnilo. Jen samé sliby.“

A to tu přitom úřady před pouhým rokem otevřely modelový tábor: 280 míst, velké stany, každý pro čtyři osoby, olejové radiátory, satelitní televize, chemické wc, venkovní osvětlení, odvoz odpadu, společná jídelna a kuchyně, lékařská péče. Malé Švýcarsko uprostřed plání Gioia Tauro.

Kraj vyčlenil na správu objektu 55 000 eur. Provincie zaplatila elektřinu. O zbytek se postarali starostka Rosarna Elisabetta Tripodiová a starosta San Ferdinanda Domenico Madafferi. Nejrůznější sdružení a dobrovolníci z řad katolíků, evangelíků i laiků nešetřili silami a díky pomoci tisíců lidí nabídli imigrantům asistenci, jídlo, přikrývky. Po rasismu ani stopy. Stanový tábor rozšířil stávající tábor postavený v únoru 2011 z plechových kontejnerů. 120 imigrantů bylo rozděleno po šesti do jednotlivých buněk vybavených kuchyní a toaletou. Nejenže to znamenalo likvidaci posledních ghett, ale díky bezprecedentnímu „modelu Rosarno“ měl navíc každý imigrant zajištěné jídlo a nocleh za dvě eura na osobu a den, zatímco v rámci civilní ochrany dosahovaly tyto náklady obvykle 45 eur.

I když počet míst (400, třetina z nezbytného počtu) stále není dostačující, lze v regionu, kde trvale platí výjimečný stav (před jistou dobou byla tři velká obecní zastupitelství usvědčena z mafiánství) považovat toto byť dočasné řešení naléhavé situace za zázrak. Záhy se ale projevila jeho pravá povaha: šlo jen o pomíjivé intermezzo.

Červen 2012: kraji došly finance, stanový tábor byl uzavřen a až do další zemědělské sezóny měl zůstat prázdný. V srpnu se starostové obrátili na kraj a vládu s tím, že je třeba se včas aktivovat, aby opět nenastal chaos. Přesně k tomu ale došlo. Tábor, který nemá ani správce ani vlastní administrativu, obsadili imigranti koncem října, kdy začíná sklizeň mandarinek. Kapacita zařízení byla rychle přetížena.

Zpočátku bydleli dělníci ve stanech po šesti, brzy je ale následovali další. Starostové žádali o pomoc. K tomu, aby zvládli situaci, jim chyběly finanční prostředky, potřebné struktury i personál. „Kraj i vláda otálejí, ministryně [pro mezinárodní spolupráci a integraci] Andrea Riccardiová nereaguje. Pouze prezidentská kancelář projevila jistý zájem a nakoupila a zaslala přikrývky, které nicméně nestačí,“ říká rozhněvaně starosta San Ferdinanda. Po pár týdnech se z jídelny stala obrovská noclehárna. Z nedostatku místa začali nově příchozí budovat vedle původního tábora nový slum.

Nikým neudržovaná kanalizace je už pro obyvatele kolonie, jejichž počet se mezitím čtyřnásobil, nedostačující. Z buněk vybavených toaletou se rychle stávají nepoužitelné stoky, kuchyně jsou uzavřeny, popelnice přetékají. K tomu, aby tábor mohl do jara důstojně a efektivně fungovat, by přitom stačilo 50-70 000 eur. Zapotřebí by bylo pouze 0,000006 % z italských veřejných výdajů a splnění slibů, které zazněly před třemi lety. Je to pro Rosarno stále ještě moc?