Nikoliv, toto není moderní umění.

Kdo krade v evropských muzeích?

Snadná dostupnost muzeí a cenných soukromých sbírek pro zloděje, kteří kradou díla astronomických hodnot, je tématem, o kterém se ve Francii dlouhou dobu mluvilo jen potichu. Po dvou nedávných událostech v zemi se o něm ale začalo hovořit nahlas.

Zveřejněno dne 27 srpna 2010 v 15:22
Nikoliv, toto není moderní umění.

Spektakulární loupež za 100 milionů euro, k níž došlo letos v květnu v pařížském Muzeu moderního umění, a soudní řízení, které má proběhnout příští měsíc se třemi muži v souvislosti s případem troufalého vloupání do bytu Picassovy vnučky na levém břehu Seiny, poukázaly na to, do jaké míry jsou majitelé cenných uměleckých děl vzhledem k protřelým metodám zlodějů zranitelní.

V obou případech zůstává totožnost zlodějů zahalena tajemstvím – oni tři muži, kteří mají předstoupit před soud, jsou obviněni pouze z nezákonného přechovávání Picassových obrazů, nikoliv z jejich krádeže – tajemstvím, jež vrhá umělecký svět do víru spekulací o zločinu a vyvolává řadu dotěrných otázek: Kdo stojí za více než dvaceti krádežemi, ke kterým dochází každoročně ve francouzských uměleckých muzeích? Jak mohli zloději doufat, že se jim podaří udat tak snadno identifikovatelná plátna předních umělců? A co je nejdůležitější, jsou renomované umělecké instituce schopny čelit těžko identifikovatelným bandám profesionálních zločinců, které podle všeho za loupežemi stojí?

Pro světový černý trh s kradenými uměleckými předměty představují francouzská muzea privilegované loviště. Počet loupeží ve francouzských muzeích, který dosáhl vrcholu v roce 1998 (47 krádeží), sice klesl, nicméně průměr se už patnáct let drží na 35 vloupáních ročně.

Newsletter v češtině

Loupeže vyvolaly množství různých protichůdných teorií, které obvykle míří ukazovákem na proměnlivé podsvětí složené ze zločinců nejrůznějšího ražení, kteří operují v těžko definovatelných buňkách, vyměňují si informace o potenciálních kupcích a dílech na prodej a před akcí pečlivě studují vyhlédnutý cíl.

Nejohroženější jsou Francie a Itálie

„Ředitelé jiných muzeí mi říkali, že na to myslí den co den,“ říká Christophe Girard, náměstek starosty Paříže pro oblast kultury. „Všichni si uvědomují, že zločinci používají sofistikované metody a že hodnota uměleckých děl je dnes nedozírná.“

Významná muzea od Bostonu po Egypt už dostala ohledně bezpečnostního systému výstražné varování. Ale Francie a Itálie jsou vzhledem ke svému nepřebernému kulturnímu bohatství loupežemi ohroženy daleko více. Alespoň podle údajů Interpolu, mezinárodní policejní organizace se sídlem v Lyonu, která má ve své databázi kradených uměleckých předmětů, již vytvořila v loňském roce, na 35 000 položek. Karl Heinz Kind, který v Interpolu řídí oddělení uměleckých předmětů, se vysmívá filmovému klišé snímku „Aféra Thomase Crowna“, který vypráví o loupeži Monetova díla, za níž stáli bohatí sběratelé. „Čirá fikce,“ říká. Jak lze usoudit z vloupání do pařížského Muzea moderního umění a do bytu Picassovy dědičky, pýchou zlodějů je spíše smysl pro organizaci, tvrdí Robert Wittman. Tento bývalý agent FBI Wittman infiltroval zločineckou bandu v jižní Francii, kde se vydával za bohatého odborníka z Filadelfie, a pomáhal tak policii vypátrat obraz Moneta a další plátna ukradená v roce 2007 v Nice.

„Lze jen těžko identifikovat, jakým způsobem jsou organizovaní,“ vysvětluje Wittman, autor knihy Priceless [Nevyčíslitelná], v níž o některých z těchto kriminálních živlů píše, stejně jako o své zkušenosti infiltrovaného agenta. „Mají rozesety různé buňky po celé zemi a každá taková buňka ví, co dělají ty ostatní. Pokud skupina v Marseille najde kupce, oznámí to ostatním. Nikdo tu není odborníkem. Jsou to zloději, tečka.“

„Jako řetězec DNA“

Stojí tento typ gangu za loupeží v Muzeu moderního umění v Paříži? Charles Hill, bývalý vyšetřovatel Scotland Yardu, z něhož se stal později soukromý detektiv, do tohoto prostředí pronikl, aby zde našel „Výkřik“ od Edvarda Muncha, který zmizel z Národní galerie v Oslu v roce 1994. Rovněž zde objevil Vermeera, kterého irští zloději ukradli v jednom britském sídle. „Tyto skupiny připomínají řetězec DNA; všechny články jsou napojeny na tentýž řetězec,“ upřesňuje Hill. „Jsou v úzkém kontaktu s gangy v Belgii a Holandsku, zejména co se týká přechovávání děl.“ Francouzská policie a soudce pověřený vyšetřováním sice nejsou ve věci probíhajícího pátrání příliš sdílní, nicméně popírají, že by byl do případu zapleten Gang de la Brise de Mer [korsický kriminální gang].

Podle odborníků je krádež uměleckého díla poměrně snadnou záležitostí. Nejtěžší je ho potom prodat, neboť to vyžaduje organizaci a distribuční síť. Zloději se dopouštějí nejčastěji chyb právě při prodeji, říká Wittman, podle nějž jsou tito lidé většinou lepšími zloději než obchodníky.

Nedávná aféra v Německu ilustruje nebezpečí spojené právě s uvedením díla na trh: čtyři muži – z toho dva advokáti – byli letos v létě zadrženi při pokusu sjednat finanční dohodu o restituci osmi obrazů v celkové hodnotě 900 000 euro, které byly ukradeny ze soukromé banky Bankhaus Lampe v Düsseldorfu v roce 1998. Lupiči po sobě nezanechali žádné stopy po vloupání, žádný videozáznam, všechny dveře byly zavřeny jako obvykle.

„Výkupné“ do dnešního dne nikdo nepožadoval, říká Christophe Girard z pařížské radnice a Muzeum moderního umění se pomalu navrací ke své činnosti. Velká galerie zasvěcená pařížské škole, odkud byla ukradena Modiglianiho „Žena s vějířem“, byla vymalována a obrazy nově rozmístěny.

Paříž od té doby posílila bezpečnostní opatření, ovšem jedna věc se ve Francii nezměnila. Odsouzení pachatelé – bez ohledu na výši lupu – nemohou „vyfasovat“ víc než pět let vězení, což je standardní doba, která se v jednotlivých evropských zemích lehce liší. Pokud tak padnou v zářijovém procesu nějaké rozsudky, pak dotyčným osobám nehrozí zřejmě víc než dvouletý trest, říká advokát Picassovy rodiny Baratelli.

Malba

Egon Schiele je už zase s milenkou

„Egon a Wally opět spolu,“ píše s potěšením Le Monde. V pondělí 23. srpna se portrét Wally Neuzilové, modelky a milenky Egona Schieleho, vrátil zpět do vídeňského Leopoldova muzea na své místo vedle Autoportrétu rakouského umělce. Cenný obraz, který v roce 1938 ukradl salcburský obchodník Friedrich Welz a který poté získal zpátky do svého vlastnictví sběratel Rudolf Leopold, nechalo po výstavě v roce 1998 zabavit newyorkské muzeum moderního umění MoMa. Teprve po smrti osmdesátiletého Leopolda a vyplacení 15 milionů euro dědicům původní majitelky se dílo mohlo vrátit přes Atlantický oceán zpět.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma