Udělejme si na úvod menší test. Které politiky si pamatujete z éry první republiky? Případně i temného období komunismu, ale i počátku devadesátých let? Na prvních místech téměř vždy skončí Masaryk, Beneš, Gottwald, Husák či Havel. Tedy prezidenti. A to přesto, že československý a později i český systém není prezidentský (byť komunisté v tom trochu udělali zmatek). Zapamatovatelnost netvoří jen fakt, že viseli ve školách a úřadech na zdech. Za posledních sto let zdejší hlavy státu sehrály mnohem větší historickou úlohu, než jim podle ústavy přísluší. A na to by měli myslet především ti, kdo volbě prezidenta přisuzují okrajový význam.

Nejasná tradice

Zejména první polovina 20. století je poučná. Československo chtělo být republikou Masarykovou či Benešovou, ale v konečném důsledku tak trochu nebylo ničí. A jedním z důvodů bylo právě to, že naši předci přisuzovali až příliš velký vliv svým prezidentům. Oba byli v mnoha ohledech výjimeční, ale jejich obraz vytvářel lepší obraz státu, než odpovídal realitě. I to bránilo tolik potřebnému vybudování fungujících institucí, které by přežily své zakladatele. Bez Masaryka byla najednou republika poloviční, jako by ztratila kormidlo. Edvard Beneš se ho ujal ve chvíli, kdy už nemohl příliš ovlivnit budoucnost své země. Nedostatečnosti vnitřní i zahraniční už nešlo napravit.

Celý článek naleznete v týdeníku Respekt