Čtyři roky po začátku krize je situace na evropském trhu práce stále stejně špatná. Abychom se vrátili do stavu v roce 2008, musela by eurozóna vytvořit dalších 2,7 milionu pracovních míst. Na úrovni Evropské unie činí toto číslo 2,8 milionů. Celkový počet nezaměstnaných v Unii vzrostl za čtyři roky o 8 milionů a míra nezaměstnanosti se zvýšila z 7,1 na 11,8 %.

Ne všechny země byly postiženy stejně. Závratný nárůst nezaměstnanosti zaznamenaly především státy postižené finanční krizí či dluhovou pastí. Irsko a Španělsko ztratily od roku 2008 každé šesté pracovní místo, Řecko jedno ze sedmi a Portugalsko každé desáté. Mimo eurozónu zaplatily vysokou cenu zejména pobaltské státy a Bulharsko. Naopak Polsko, Belgie, Německo, Rakousko a Švédsko jsou na tom viditelně lépe a podařilo se jim úroveň z roku 2008 dokonce mírně překonat. Někde mezi těmito dvěma skupinami se nachází Francie, kde se nezaměstnanost podle údajů Eurostatu ve srovnání s předkrizovou úrovní nepatrně snížila.

Jak si lze tyto rozdíly vysvětlit? Nemůže za ně pouze závažnost krize v roce 2009, ale také politika zaměstnanosti. Evropské státy se nikdy nepokusily své sociální politiky sladit a bojují s krizí pomocí odlišných strategií. A také s odlišnou mírou úspěšnosti.

Strategie členských států se liší

V některých zemích reagoval trh práce na šokující propad ekonomické aktivity velmi rychle. V reakci na prázdné knihy objednávek firmy spěšně snížily počet svých zaměstnanců, aby mohly dál vykazovat zisk. To se stalo ve Velké Británii, kde je pracovní trh velmi pružný. Ve Španělsku a v Dánsku klesla zaměstnanost rychleji než poptávka po zboží a službách, což se projevilo velkým zvýšením produktivity a silným nárůstem nezaměstnanosti. Proměnnou, která rozdíly často vyrovnávala, byli zaměstnanci s krátkodobými pracovními smlouvami – těm ji jednoduše zaměstnavatel neprodloužil. Země s nejpružnějším pracovním trhem proto zažily nejstrmější nárůst nezaměstnanosti.

V jiných zemích trh práce reagoval pouze částečně. Firmy, které se snažily přizpůsobit klesající poptávce, raději snížily svým zaměstnancům pracovní dobu či plat, než aby je jednoduše propustily. Nejvíce se tato strategie používala v Německu, Belgii a Itálii, kde částečné nezaměstnanosti využil velký počet firem. To je, byť v menší míře, i případ Francie. V reakci na pokles výroby tak oběti přinášejí všichni zaměstnanci firmy, místo aby následky nesli jen ti propuštění.

V Evropě se však objevily i jiné druhy politik. Rakousko se například na začátku roku 2011 rozhodlo dotovat nekvalifikovaná nebo nízko kvalifikovaná pracovní místa. Oběťmi změn jsou totiž nejčastěji pracovníci s nejnižší kvalifikací. Maďarsko, Slovensko, Velká Británie, Finsko, Švédsko, Francie a Španělsko podpořily poptávku po pracovní síle, aby napomohly zaměstnanosti mladých lidí, seniorů a osob s nízkou kvalifikací. Zvolily však méně ambiciózní metody a také výsledky jsou méně přesvědčivé.

Evropský hlavolam

Naopak méně zemí využilo možnosti dotovat více pracovních míst ze státních peněz. Počet těchto míst se v EU naopak mezi lety 2007 a 2009 snížil o 15 %. Nejčastějším nástrojem boje s nezaměstnaností pak bylo odborné vzdělávání pracovníků. Přestože na posledním bodě se relativně všichni shodují, krize se nestala příležitostí k harmonizaci evropských sociálních politik. Některé státy zůstávají i nadále přívrženci laisser-faire přístupu, zatímco jiné do pracovního trhu masivně zasahují. V roce 2010 se výdaje na politiku zaměstnanosti od sebe velmi lišily – od 0,7 % HDP ve Velké Británii až po 3,9 % ve Španělsku. Německo investovalo 2,3 %, Francie 2,5 %, Dánsko 3,4 % a Belgie 3,8 %.

V této situaci představuje myšlenka zavedení systému pojištění v nezaměstnanosti na evropské úrovni, kterou podporuje Francie a v současné době studuje Evropská komise, skutečný hlavolam. V otázce podpory v nezaměstnanosti totiž existuje v Evropě stejná disharmonie. Pravidla se v jednotlivých zemích velmi liší a některé sociální systémy jsou podstatně štědřejší než jiné.

Bez sociálního polštáře, by byla krize hlubší

I v případě, že by evropský systém podpory v nezaměstnanosti nenahradil národní systémy, ale měl by spíše podobu základní dávky, kterou by každá země mohla navýšit, harmonizace, jež by vyžadovala plán pokrytí a podmínky definující nárok na dávku, by nebyla ničím jednoduchým. A to i proto, že většina států v posledních letech kvůli tvrdým rozpočtovým škrtům své systémy pojištění v nezaměstnanosti reformovala způsobem, který je pro nezaměstnané nevýhodný.

Dánsko tak v roce 2010 zkrátilo dobu vyplácení dávek ze čtyř na tři roky. Francie se ke stejnému kroku rozhodla v roce 2009, když zkrátila vyplácení ze tří let na dva roky. Ve Španělsku byla výše dávek snížena od sedmého měsíce na 10 %. V Portugalsku byla snížena její maximální výše i doba vyplácení a dávky jsou nyní degresivní. Pouze v Belgii vidíme opačný trend: výše dávek se zvýšila a přístup mladých k pojištění v nezaměstnanosti byl zjednodušen.

Většina evropských zemí se tak kloní k méně „sociálnímu“ systému. Dávky v nezaměstnanosti však plní nejen společenskou, ale i ekonomickou funkci. Bez tohoto polštáře by krize nadělala mnohem více škod. To nakonec uznala i OECD. Rozplést tuto bezpečnostní síť, zatímco se Evropa z krize stále ještě nevymanila, by znamenalo vystavit se riziku, že do ekonomické recese zabředneme ještě hlouběji.