Vyberte si jazyk
Velká Británie je už dlouho zdráhajícím se Evropanem. Od samého vstupu do Evropského hospodářského společenství před čtyřmi desetiletími její myšlení poznamenávají scestné domněnky a promarněné příležitosti.
Pohnutý vztah Británie [k EU] je záležitostí kultury, geografie a historie. Británie je postkoloniální velmocí se silným poutem k ostatním anglicky mluvícím zemím, především Spojeným státům. Vzájemné nepochopení mezi Británií a Evropou spočívá v jediném základním rozdílu v pohledu na věc: zatímco Velká Británie se na členství v EU dívá z ekonomického hlediska, Francie a Německo, tedy spoluzakladatelé, Evropskou unii vnímají jako politický projekt uhnětený z popela druhé světové války.
Tento rozdílný pohled se v průběhu krize eurozóny prohloubil ještě víc. Reakce Evropy, byť zpočátku poněkud pokulhávající, dala jasně najevo, že kontinentální představa „ještě bližší unie“ není jen výplodem horečnaté fantazie Bruselu. Vzhledem ke hrozbě kolapsu eura je dnes integrovaná hospodářská vláda přijímána ve všech evropských metropolích včetně Londýna jako všeobecně přijímaná pravda.
Druhým pokrizovým vývoj, ať už plánovaným, či nikoliv, je nástup Německa jako dominantního hráče v Evropě. Německo dosáhlo takového postavení, že si ostatní členové nedovolí blokovat je recepty na fiskální a hospodářskou politiku z obavy, že Berliner Republik nepodpoří záchranu eurozóny.
Z tohoto důvodu se v dohledné budoucnosti EU rozdělí nejen na ty uvnitř a mimo „jádro“ v podobě eurozóny, ale také na silné severoevropské věřitele v čele s Německem a slabé jihoevropské věřitele jako Kypr, Řecko, Itálie, Portugalsko a Španělsko.
Toto je geopolitické pozadí dlouho očekávaného projevu Davida Camerona o Evropě. Jeho opožděnost svědčí o složitosti daného problému.
Tento deník byl vždy pro členství Británie v EU a i nadále máme za to, že toto členství je v popředí našich zájmů. A nevede nás k tomu pouze ekonomický kalkul nákladů a výnosů. Jde o postavení Británie ve světě. Členství dává Británii vliv na největší globální trh. Pomáhá udržovat zvláštní vztah se Spojenými státy. Zvyšuje vliv Británie ve světě, ve kterém se ekonomická moc přesunuje na východ.
Výhody přesahují státní hranice. Díky jednotnému trhu mohou Britové po celé Evropě volně žít, pracovat či cestovat. Rozšíření EU na jih a východ upevnilo demokracii ve Španělsku, Portugalsku a Řecku a přineslo mír a prosperitu do postkomunistické střední a východní Evropy. Nicméně dnešní EU je něco zcela jiného než v roce 1973, kdy do ní Británie vstoupila. Nebo v roce 1975, kdy měli Britové zatím naposledy možnost vyjádřit na členství svůj názor v referendu.
Reformy, které EU zvažuje na podporu jednotné měny, jako bankovní unie a zvláštní rozpočet pro eurozónu, ji změní ještě víc. Hluboce a nevratně. Vytvořily by nové, hluboce integrované jádro, jehož součástí Británie možná nikdy nebude chtít být, a které by mohly mít nakonec dominantní vliv na ty součásti EU, kterých si Británie cení nejvíc, jako jednotný trh.
Co by tedy měl či neměl v tento okamžik Cameron udělat? Premiér musí především zaujmout tvrdohlavý přístup založený na národních zájmech. Samozřejmě musí brát v potaz euroskeptickou náladu řadových poslanců Konzervativní strany, ale neměl by panikařit. Měl by se vyvarovat záměny ochrany stávajících práv s budoucím rozdělením sil. Především by měl hovořit za svou zemi a nikoliv za stranu.
Stejně tak by měl být v EU lídrem, podobně jako jím byla Margaret Thatcherová v otázkách jednotného trhu a rozšiřování. Velká Británie je sice dosti svébytná země, ale je cenným členem evropského klubu. Může – a musí – hledat spojence. Britové mohou tlačit na dynamické protržní reformy stejně jako kdysi během vytváření jednotného trhu. Finanční krize protržní tábor sice oslabila, ale ten se zase vzmůže, zvlášť pokud to EU myslí s prolomením nízkého růstu vážně.
Britové by také měli podporovat Evropskou komisi jako nezbytného rozhodčího dbajícího nad dodržováním pravidel jednotného trhu a obchodní politiku. Zde se nabízí přirozené spojenectví s Německem, které konzistentně vystupuje proti jakémukoliv kroku, který by ve jménu posilování eurozóny podryl jednotný trh.
Jsou také věci, které by Cameron v žádném případě dělat neměl. V minulosti se nechal slyšet, že cenou za hlubší integraci musí být rozvolnění vazeb mezi Británií a jejími unijními partnery. Jeho projev by se mohl pokusit ozřejmit nové podmínky členství. Neměl by však vzbuzovat falešné naděje, že ostatní členové budou souhlasit s tím, aby se Británie účastnila volného trhu, aniž by akceptovala fundamentální pravidla a principy. Stejně tak hrozba vetování změn ve smlouvě, které jsou nutné pro záchranu eura, bude pokládána za vydírání. Výsledkem by totiž mohlo být katastrofální poškození vztahů.
A v poslední řad by Cameron neměl dovolit svým spoluobčanům, aby se oddávali fantazírování. Nemá žádný smysl, aby se Británie snažila o postavení, které má Norsko či Švýcarsko. Obě země totiž musí pravidla klubu akceptovat, aniž by se mohly podílet na jejich utváření. V případě Velké Británie by takové postavení nebylo tolerovatelné. Určitě by vedlo k odchodu.
Národní zájem by mohl zavelet, že Cameron – či budoucí vláda – právně upraví vztahy mezi Británií a novým blokem vedeným Německem a Francií. A právě to by mělo být předmětem referenda formulovaného jako „zůstaneme či odejdeme“. Ale dokud se Cameron nedozví podmínky nové dohody o eurozóně, měl by si ujasnit základní principy, o které jde – a udržet nervy na uzdě.
