Pro nezasvěceného pozorovatele v Bruselu je postoj Británie k Evropě naprosto nesrozumitelný. Ať už se vám to líbí, nebo ne, Evropská unie představuje největší trh na světě, přičemž díky procesu sjednocování představuje válka poprvé v historii našeho kontinentu jen vzdálenou vzpomínku z minulosti a nikoliv bezútěšnou vyhlídku budoucnosti. Vezměte si jakoukoliv věc, na níž našemu neklidnému světu opravdu záleží – od ochrany životního prostředí, až po lidská práva, demokracii a mír – a uvidíte, že Evropa je globálním lídrem a význačnou silou dobra.

Velká Británie by mohla hrát vedoucí roli v procesu reformování a posilování EU, možná vůdčí roli. Existuje pro to několik důvodů: především by mohla zúročit svůj blízký vztah k východoevropským členským státům. Británie totiž platila za největšího zastánce procesu rozšiřování a tyto nové členské státy na to nezapomněly. Zadruhé by Británie mohla nalézt silné spojence mezi tradičně protržními skandinávskými ekonomikami. Kromě toho se takzvané „hlavní město Evropy“ stalo anglofonním a francouzští diplomaté a novináři si stěžují, že je jejich jazyk v Bruselu zcela marginalizován. Paříž má navíc mezery v konkurenceschopnosti a strukturální problémy a je tedy velice pravděpodobné, že francouzský vliv časem zeslábne. A nakonec vzhledem k historickým důvodům mají evropské národy přirozenou averzi k vedoucímu postavení Německa. Spočítejte si to a uvidíte, že mocenská rovnováha v Bruselu se může snadno obrátit ve prospěch Londýna.

Británie nezúročila svůj potenciál

Ve střednědobém horizontu by Británie mohla skutečně ohrozit postavení Německa jako „prvního mezi rovnými“ v Evropě.

Ale za konzervativců se Velká Británie této vyhlídky vzdala. Jakoby tento hospodářský a politický gigant ležící přímo u jejích břehů neexistoval. Ať už řekne premiér David Cameron ve svém pátečním projevu o Evropě cokoliv, smutnou pravdou je, že podle diplomatů, lobistů a bruselských médií se Británii zkrátka nepodařilo zúročit svůj potenciál, a místo toho v EU spíše zaujala „status pozorovatele“. Řada evropských novinářů se už o britské brífinky před unijními summity ani moc nezajímá, protože hlas Británie je na těchto summitech málokdy vůbec slyšet. Podle některých diplomatů se Cameron na setkáních s představiteli největšího hospodářského bloku na světě nudí! Země takzvaného „Bílého Commonwealthu“ (Kanada, Austrálie, Nový Zéland) se už dnes nemohou spoléhat na to, že Británie bude v Evropě hájit jejich zájmy, protože britský politický vliv se snižuje nečekanou rychlostí.

Ještě znepokojivější jsou data z personálních oddělení unijních institucí. Za poslední čtyři roky se počet britských technokratů a vedoucích pracovníků povýšených do vysokých postů v EU snížil téměř na nulu. Podle některých zpráv se počet nových zaměstnanců v evropských institucích z Británie snížil téměř o 60 % a dnes dosahuje zhruba počtu Estonců. Británie už totiž tolikrát řekla „ne“ a požádala o tolik opt-outů, že už za chvíli bude všem v Bruselu jedno, zda se odporoučí, či nikoliv. Tato posedlost žádat Unii o „navracení“ pravomocí je stěží pochopitelná vzhledem ke skutečnosti, že většina důležitých problémů – od kyberkriminality až po obchod – dnes vyžaduje globální přístup. Tradiční národní stát tak působí jako stará struktura.

Evropa bez Británie

Jistě, Cameron má pravdu, že pokud Británie z EU odejde, nezhroutí se. Stále bude velkou ekonomikou. Ale ve srovnání s obry na východě bude patřit do „druhé ligy“ hospodářských velmocí. Také je pravda, že bude i nadále jadernou velmocí. Ale tou je třeba i Pákistán. Stále bude mít zvláštní vztah se Spojenými státy. Ačkoliv Washington dal jasně najevo, že chce, aby měl jeho nejbližší spojenec vliv v Bruselu. Stále bude mít své Společenství národů. Ale Británie mimo EU těmto národům na poli diplomacie moc platná nebude.

Chápu, že Britové jsou ostrované a mají své vlastní způsoby. Ale na rozdíl od různých fám a tvrzení britských bulvárních plátků EU po Britech nikdy nechtěla, aby jezdili vpravo, pili v litrech a ne pintách, své puby vyměnili za bistra a měřili vzdálenosti v kilometrech a nikoliv mílích. Británie je hluboce evropská v tom, co je opravdu důležité – respektu k vládě práva, demokracii a nezadatelných právech, které definují lidskou důstojnost.

O budoucnosti Evropy samozřejmě rozhodnou lidé a jejich vlády. Ale jelikož jsem v této zemi šest let žil, studoval a pracoval a mám ji rád jako svůj druhý domov, cítím povinnost říct, že řadoví konzervativní poslanci ji tlačí k monumentální diplomatické a politické chybě nepředstavitelných rozměrů. O hodně by přišla i Evropa, jelikož bez Británie by se stala ještě byrokratičtější, do sebe zahleděnou a zkostnatělou.

V Aténách jsem bydlel hned vedle hřbitova spojeneckých vojáků. Pohled na něj mi každý den připomínal, že pokaždé, když náš kontinent zahalila mračna, Británie jej s velkými ztrátami bránila. Dnes může Británie ukazovat cestu k dynamičtější, transparentnější a odpovědnější Evropě ve světě, jejíž těžiště se rychle přesunuje na východ. Budoucí generace nikdy nezapomenou ty, kdo ignorovali volání po rozumu a přivedli jejich zemi do stavu bezvýznamnosti.