Vyberte si jazyk
Pro nezasvěceného pozorovatele v Bruselu je postoj Británie k Evropě naprosto nesrozumitelný. Ať už se vám to líbí, nebo ne, Evropská unie představuje největší trh na světě, přičemž díky procesu sjednocování představuje válka poprvé v historii našeho kontinentu jen vzdálenou vzpomínku z minulosti a nikoliv bezútěšnou vyhlídku budoucnosti. Vezměte si jakoukoliv věc, na níž našemu neklidnému světu opravdu záleží - od ochrany životního prostředí, až po lidská práva, demokracii a mír - a uvidíte, že Evropa je globálním lídrem a význačnou silou dobra.
Velká Británie by mohla hrát vedoucí roli v procesu reformování a posilování EU, možná vůdčí roli. Existuje pro to několik důvodů: především by mohla zúročit svůj blízký vztah k východoevropským členským státům. Británie totiž platila za největšího zastánce procesu rozšiřování a tyto nové členské státy na to nezapomněly. Zadruhé by Británie mohla nalézt silné spojence mezi tradičně protržními skandinávskými ekonomikami. Kromě toho se takzvané „hlavní město Evropy“ stalo anglofonním a francouzští diplomaté a novináři si stěžují, že je jejich jazyk v Bruselu zcela marginalizován. Paříž má navíc mezery v konkurenceschopnosti a strukturální problémy a je tedy velice pravděpodobné, že francouzský vliv časem zeslábne. A nakonec vzhledem k historickým důvodům mají evropské národy přirozenou averzi k vedoucímu postavení Německa. Spočítejte si to a uvidíte, že mocenská rovnováha v Bruselu se může snadno obrátit ve prospěch Londýna.
Británie nezúročila svůj potenciál
Ve střednědobém horizontu by Británie mohla skutečně ohrozit postavení Německa jako „prvního mezi rovnými“ v Evropě.
Ale za konzervativců se Velká Británie této vyhlídky vzdala. Jakoby tento hospodářský a politický gigant ležící přímo u jejích břehů neexistoval. Ať už řekne premiér David Cameron ve svém pátečním projevu o Evropě cokoliv, smutnou pravdou je, že podle diplomatů, lobistů a bruselských médií se Británii zkrátka nepodařilo zúročit svůj potenciál, a místo toho v EU spíše zaujala „status pozorovatele“. Řada evropských novinářů se už o britské brífinky před unijními summity ani moc nezajímá, protože hlas Británie je na těchto summitech málokdy vůbec slyšet. Podle některých diplomatů se Cameron na setkáních s představiteli největšího hospodářského bloku na světě nudí! Země takzvaného „Bílého Commonwealthu“ (Kanada, Austrálie, Nový Zéland) se už dnes nemohou spoléhat na to, že Británie bude v Evropě hájit jejich zájmy, protože britský politický vliv se snižuje nečekanou rychlostí.
Ještě znepokojivější jsou data z personálních oddělení unijních institucí. Za poslední čtyři roky se počet britských technokratů a vedoucích pracovníků povýšených do vysokých postů v EU snížil téměř na nulu. Podle některých zpráv se počet nových zaměstnanců v evropských institucích z Británie snížil téměř o 60 % a dnes dosahuje zhruba počtu Estonců. Británie už totiž tolikrát řekla „ne“ a požádala o tolik opt-outů, že už za chvíli bude všem v Bruselu jedno, zda se odporoučí, či nikoliv. Tato posedlost žádat Unii o „navracení“ pravomocí je stěží pochopitelná vzhledem ke skutečnosti, že většina důležitých problémů – od kyberkriminality až po obchod – dnes vyžaduje globální přístup. Tradiční národní stát tak působí jako stará struktura.
Evropa bez Británie
Jistě, Cameron má pravdu, že pokud Británie z EU odejde, nezhroutí se. Stále bude velkou ekonomikou. Ale ve srovnání s obry na východě bude patřit do „druhé ligy“ hospodářských velmocí. Také je pravda, že bude i nadále jadernou velmocí. Ale tou je třeba i Pákistán. Stále bude mít zvláštní vztah se Spojenými státy. Ačkoliv Washington dal jasně najevo, že chce, aby měl jeho nejbližší spojenec vliv v Bruselu. Stále bude mít své Společenství národů. Ale Británie mimo EU těmto národům na poli diplomacie moc platná nebude.
Chápu, že Britové jsou ostrované a mají své vlastní způsoby. Ale na rozdíl od různých fám a tvrzení britských bulvárních plátků EU po Britech nikdy nechtěla, aby jezdili vpravo, pili v litrech a ne pintách, své puby vyměnili za bistra a měřili vzdálenosti v kilometrech a nikoliv mílích. Británie je hluboce evropská v tom, co je opravdu důležité – respektu k vládě práva, demokracii a nezadatelných právech, které definují lidskou důstojnost.
O budoucnosti Evropy samozřejmě rozhodnou lidé a jejich vlády. Ale jelikož jsem v této zemi šest let žil, studoval a pracoval a mám ji rád jako svůj druhý domov, cítím povinnost říct, že řadoví konzervativní poslanci ji tlačí k monumentální diplomatické a politické chybě nepředstavitelných rozměrů. O hodně by přišla i Evropa, jelikož bez Británie by se stala ještě byrokratičtější, do sebe zahleděnou a zkostnatělou.
V Aténách jsem bydlel hned vedle hřbitova spojeneckých vojáků. Pohled na něj mi každý den připomínal, že pokaždé, když náš kontinent zahalila mračna, Británie jej s velkými ztrátami bránila. Dnes může Británie ukazovat cestu k dynamičtější, transparentnější a odpovědnější Evropě ve světě, jejíž těžiště se rychle přesunuje na východ. Budoucí generace nikdy nezapomenou ty, kdo ignorovali volání po rozumu a přivedli jejich zemi do stavu bezvýznamnosti.
Pohled z Nizozemí
„Cameron měl raději zůstat doma“
„Jestli David Cameron do Nizozemska přijíždí, aby se distancoval od Evropské unie, měl raději zůstat doma,“ domnívá se politický komentátor levicového deníku De Volkskrant Hylke Dijkstra:
Je znepokojující, že naše vláda poskytla Cameronovi pro jeho domácí politikaření platformu. Ještě problematičtější je, že jeho návrhy se neslučují se zájmy Nizozemska. A se zájmy Evropské unie už teprve ne. [...] Cameron chce mít EU podle svého. [...] Dovolíme-li Británii, aby si vyjednala novou dohodu s EU, s podobným seznamem [požadavků] jistě přijdou i jiné země. To proto většina členských států Cameronův plán nepodporuje. Referendum, které přislíbil [...] bude nakonec hlasováním o členství v EU. [...] Ta by byla schopná vyrovnat se se ztrátou Řecka, odchod Velké Británie by ale znamenal podstatné snížení jejího hospodářského, diplomatického a vojenského vlivu. Navíc se v klubu, kde rozhodují pouze Francie s Německem, malé státy už nebudou cítit doma.
Velká Británie tak riskuje, že uvrhne zbytek EU do nejistoty:
Na britské referendum si budeme muset počkat do roku 2017 nebo 2018. Znamená to, že nás čeká dlouhá doba nejistoty. A to v dnešní situaci opravdu nemáme zapotřebí.
