Vyberte si jazyk
Středa odpoledne ve Stuttgartu. Slunce pálí. Trávník by potřeboval přejet sekačkou, avšak Sylvia Heimschová ví, že na ni čekají jinde. Vrhne rychlý pohled na záběry z webkamery, která do jejího obývacího pokoje živě přenáší pokračující práce na hlavním nádraží ve Stuttgartu. Pak popadne píšťalku a tenisky a spolu se synem se vydává do středu města.
Už měsíce se sedmačtyřicetiletá Sylvia Heimschová bije proti projektu „Stuttgart 21". Je částí komise organizující „obránce parku”, kteří se snaží zabránit pokácení téměř 300 letitých stromů v parku Schlossgarten, který s nádražím sousedí. 25. srpna se přidala ke stovce dalších manifestujících, aby ve Stuttgartu společně zablokovali německou dálnici číslo 14. Sylvie nemá nic společného s těmi, kdo kdysi protestovali proti bývalé federální republice. Nemá nic proti německému „establishmentu” - je jeho součástí. Se svým manželem a třemi dětmi obývá přestavěný secesní dům. „Na naše pondělní manifestace chodí doktoři, profesoři, inženýři a advokáti,” tvrdí, „lidé, kteří jsou pilíři naší společnosti, nemohou ale už dál vystát úchylky našich politiků”.
Nástup republiky protestujících
Současné Německo dělá dojem národa protestujících. Podobná protestní hnutí jsou vidět prakticky všude a týkají se téměř čehokoli. Ať už je to nové nádraží ve Stuttgartu, školská reforma v Hamburku či nový protitabákový zákon v Bavorsku: manifestuje se, protestuje se, hlasuje se. Lid rozšiřuje svou moc, jsme svědky vzniku republiky protestujících.
Zdá se, že mnohdy občané ani nevivinou kdovíjakou iniciativu a politici už přiznávají porážku. Roland Koch, ministerský předseda Hessenska, starosta Hamburku Ole von Beust, prezident Federální republiky Horst Köhler: ti všichni hodili ručník do ringu a rezignovali. Sylvia Heimschová takovou únavu nezná. Novými politickými aktéry je ona sama a její spoluprotestující. Oni sami se tak nenazívají a zastávají jiné profese, přesto však vykovávají funkci, která je normálně vyhrazena politikům: ovlivňovat organizaci kolektivního života. Proto konfrontují premiéry, starosty a poslance, proto zpochybňují jejich rozhodnutí a protestují proti zákonům a projektům. Země tak vidí proti sobě stát občany a politiky.
Na první pohled by se zdálo, že se jedná o vývoj pozitivní. Demokracie žije, občané jsou uvědomělí a účastní se politického dění. To však ještě nutně nevede ke vzniku lepší společnosti. Mnohá hnutí se věnují projektům týkajícím se energetiky či dopravy a staví se tak na odpor modernizaci země.
Nekompetentní politická třída
Jaký typ občanského profilu se zde rýsuje? Protesty a referenda směřují téměř vždy proti obecní či zemské (regionální) politice. Týkají se však i federální politiky a politické kasty jako celku. Koalice křesťanských demokratů s liberály je již u moci téměř rok, žádného důležitého rozhodnutí se jí však ještě dosáhnout nepodařilo. Politická třída se zdá v řešení problémů země nekompetentní: pokud jsou rozhodnutí přijata, nemají velkou váhu.
Občané tak již pochopili, že zákony mají jen omezenou dobu platnosti. Ať jde o odchod do důchodu v sedmašedesáti či o životnost jaderných elektráren, strany se dnes zdají trávit nemálo času tím, že hází do koše rozhodnutí stará sotva několik let. Pokud je však legislativa tak často podrobována revizím, politika jako taková se zdá být provizorní a je též snazší zkracovat politickým rozhodnutím život. O to se též nyní občané, v malých i velkých otázkách, snaží.
A jedním z velkých témat dneška je právě hnutí, které se staví na odpor konstrukci nádraží ve Stuttgartu. Křesťanští demokraté, sociální demokraté i liberálové stavbu schvalují, tento široký politický konsensus však nebrání velkému počtu občanů stavět se proti. Odpůrci projektu se bojí o kvalitu minerální vody a o oněch 300 stromů z parku Schlossgarten. Raději by byli, kdyby bylo staré nádraží prohlášeno za památku. Politici však naopak zdůrazňují hospodářské příležitosti, jelikož nové podzemní nádraží umožní rychlejší spojení mezi Paříží a Bratislavou. Protest tak již získal téměř náboženskou dimenzi. Na YouTube je možno shlédnout i video, ve kterém účastníci demonstrace skládají před starým nádražím přísahu.
Občan proti občanovi
Teoretik sociálních systémů Niklas Luhmann mluvil svého času v souvislosti s protestními hnutími 70. a 80. let o „komunikaci strachu”: strach z atomové radiace, strach z další světové války. To strach činil tato hnutí radikálnějšími. Dnes je strach menší a hnutí ne tolik radikální. I v manifestacích na protest stavbě nového nádraží jsou však stále určující emoce a obavy jednotlivců.
Ty však neznamenají, že tito občané mají pravdu. Co vyjadřuje přítomnost 30 000 lidí na manifestaci ve městě, které čítá 600 000 obyvatel? Zatímco každý zvolený zástupce představuje velký počet občanů, každý z manifestujících reprezentuje jen sám sebe. Proto je výraz „lidová opozice” tak trochu mylný: budí totiž dojem, že demonstrují všichni.
Jedná se také o boj občana proti občanu. Zákaz kouření v Bavorsku je toho dobrým příkladem. Výsledek referenda z 4. června se zdál být jednouznačný: 61 % bylo pro. Hlasování se však zůčastnil pouze jeden ze třech voličů. Jinými slovy, ve skutečnosti se pro zákaz vyslovilo pouze 23 % voličů.
Lidové a občanské iniciativy se sebou často nesou pojmy výhry a prohry. Politické otázky jsou redukovány na jednoznačné „ano” či „ne”. Až do roku 1989 byla naopak velká protestní hnutí určována perspektivou mnohem širší: cílem byla svoboda nebo mír. V západoněmecké Federální republice byla aktérem tehdejších protestů především vůči establishmentu nepřátelská mládež.
Egoismus jednotlivců
Dnes je tomu jinak: většina protestujících se omezuje na místní podmínky. Jsou to často lidé v dobrém postavení, kteří nechtějí zachránit svět, ale pouze malý okrsek, ve kterém bydlí. Často jde o problémy jednotivců, někdy o čistý egoismus.
Vzestup opozičních hnutí je tedy i znamením nedostatku společné vize. Církvím, sportovním klubům, odborovým hnutím a klasickým masovým stranám již roky ubývá členů a lidé se stále více uzavírají do sebe. Schopnost dobrovolně v zájmu společnosti něco obětovat by se též mohla stát mnohem vzácnější. Vždy však existuje něco, co je nutné populaci vnutit: bez této možnosti by země neměla šanci se rozvíjet. To se může podařit jen profesionálním politikům, avšak jen pokud není odpor příliš silný. V takovém případě by se Německo díky svým obyvatelům v podstatě dostalo do stavu nehybnosti.
V té nejlepší verzi společnosti jsou političtí vůdci a občané na sobě vzájemně závislí. Vroucí emoce občanů jsou zde uváděny do rovnováhy věcností politických zástupců, váha středních tříd reprezentací tříd pracujících, touha po konfrontaci hledáním konsenzu - a naopak. Politika potřebuje protest jako formu opatrnosti, jako motivaci k tomu, aby fungovala lépe. Jako všude jinde, je to otázka míry.
Matthias Bartsch, Sven Becker, Kim Bode, Jan Friedmann, Wiebke Hollersen, Simone Kaiser, Dirk Kurbjuweit, Peter Müller, Maximilian Popp, Barbara Schmid
