Návštěva plukovníka Kaddáfího a její, řekněme, nevšední průběh, který se nesl ve zvlášť protievropském a protikřesťanském duchu, veřejnost šokovala. Avšak je zapotřebí odlišovat subjektivní prvky nepříjemné povahy Kaddáfího srpnové návštěvy Říma, které jsou spojeny se vzájemnou neslučitelností libyjského vůdce a italského a evropského veřejného mínění, od prvků objektivních. A tam naneštěstí nemůžeme než konstatovat trpkou pravdu: když Muammar Kaddáfí mluví o budoucnosti Evropy a Afriky, v podstatě se v ničem nemýlí.

Jeho projev se ve skutečnosti opírá o nezpochybnitelná data. Podle posledních demografických statistik Organizace spojených národů se velikost evropské populace, včetně Ruska, odhaduje na zhruba 730 milionů obyvatel (450 milionů z nich žije v západní Evropě). Obyvatel „černé“ Afriky, neboli subsaharské Afriky je okolo 860 milionů. Na jednoho Evropana tedy připadá o něco více než jeden obyvatel „černé“ Afriky. Před šedesáti lety připadali na na jednoho Afričana tři Evropané. Oproti tomu v roce 2030 budou podle statistických výpočtů téměř dva „černí“ Afričané na jednoho Evropana.

Populace „černé“ Afriky totiž roste rychlostí více 20 milionů za rok a v roce 2017 tím pádem dosáhne jedné miliardy. V roce 2020 pak jedné miliardy a 80 milionů a v roce 2030 podle střízlivých odhadů 1,3 miliardy. Co se týče evropské populace, ta bude do roku 2020 stabilní, a poté se bude každým rokem snižovat o milion obyvatel. Zhruba 60 % „černých“ Afričanů je mladších 25 let, zatímco pouhých 1,8 % je starších 65 let. V Evropě jsou odpovídající data u mladých zhruba na polovině – tedy 30 % celkové populace – a na dvojnásobku u starých osob, což představuje 16 % celkové populace. Tento rozdíl se bude v následujících desetiletích též podstatně prohlubovat.

Kaddáfího klíč k evropskému ráji

Tato čísla musíme uznat a musíme se s nimi smířit, i když jsou nám překládány tónem, který se nám může zdát extravagantní či dokonce pohrdavý. Na rozdíl od nás jsou „černí“ Afričané povětšinou velice chudí, často žijí v zemích zpustošených válkami či decimovaných AIDS. Většina z nich trpí hladem a jejich průměrný roční příjem na jednoho obyvatele se odhaduje na 600 až 1200 euro (oproti 23 000 – 30 000 euro v případě Evropanů). Ať se čtenář zkusí vžít do kůže afrického živitele rodiny, který se snaží zajistit budoucnost svých dětí. Který vybere své úspory a uvědomí si, že nejrozumnějším rozhodnutím bude koupit si místo v neuvěřitelně přecpaném autobuse, ve kterém jsou zavazadla v podobě lepenkových krabic luxusem.

Autobus se drkotá po stepních cestách, které ve dvou třetinách případů končí v Libyi. A právě tam vstupuje na scénu plukovník Kaddáfí, o kterém můžeme zcela po právu prohlásit, že v očích Afričanů drží v rukách klíče od brány do evropského ráje. A co vlastně libyjský vůdce tak drzým a suchým způsobem žádá? Jednoduše, aby dostal zaplaceno za to, že nechá bránu zavřenou. Ve svém projevu v Římě se Kaddáfí odvolává na „invaze barbarů“, což také není zcela nesprávné. Barbaři, kteří zhruba před 1 700 lety přišli před brány římské říše, neměli až na výjimky bojovné choutky. Ve skutečnosti měli povětšinou zkrátka hlad. A aby si je Římané udrželi v bezpečné vzdálenosti, obraceli se, pokud to bylo možné, na „nárazníkové národy“. Dnes se tuto roli nabízí hrát Libye Muammara Kaddáfího.

Alternativa chybí

Nevyhovuje nám to? V tom případě nestačí říct plukovníkovi Kaddáfímu „ne“. Je zapotřebí představit alternativní návrh. Zdá se, že italská vláda jej rozhodně nemá a podobně je tomu s evropskou politickou třídou jako celkem. Každý alternativní návrh má svou cenu. A ta může být zpočátku dost vysoká, zejména pokud počítá s iniciativami, které zahrnují velké investice do Afriky a které by mohly otevřít perspektivu vzájemně ekonomicky výhodné budoucnosti Evropy a Afriky.

Evropské veřejné mínění musí nabýt přesvědčení, že určitá cena se tak či onak zaplatit musí a že klid na středomořských hranicích nemusí trvat věčně. Mohlo by nakonec dojít k tomu, že 5 miliard euro, které plukovník Kaddáfí požaduje, vlastně představuje rozumnou částku. Koneckonců je to on, kdo se postará o zadržení potenciálních běženců a nám tak nechá volné ruce, abychom se mohli dívat jiným směrem a mluvit o principech, které činily Evropu velkou a díky kterým by s námi svět měl i nadále zacházet s respektem.