Vyberte si jazyk
Sněhové vločky tančí ve světle pouličních lamp. Vlakové nádraží se bíle třpytí. Těch několik málo cestujících, kteří zde v Sedanu vystoupili z TGV, rychle odkráčí. Nastává téměř sváteční ticho. Několik dlouhých minut se neukáže lidská duše, žádné auto, autobus, žádný taxík.
V minulosti tu ale takový klid nebyl. V prusko-rakouské válce v letech 1870/71 se Bismarckovy oddíly přehnaly přes francouzskou pevnost Sedan poprvé, císař Napoleon III., který se zde ukryl do knížecího hradu, vztyčil bílou vlajku, a Němci od té doby 2. září slavili výročí bitvy u Sedanu. Během druhé světové války sem v květnu roku 1940 zcela nečekaně ze severu vpadly Hitlerovy tankové útvary, o měsíc později byla Francie poražena. Zacelily se po 50 letech přátelství, kdy Francie a Německo slaví padesáté výročí Elysejské smlouvy, tyto staré rány? Slaví i Sedan?
Laurent Poncelet určitě nic slavit nebude. Pětačtyřicátník, který byl dříve sám vojákem a teď je vlastníkem taxislužby o dvou vozech, vrtí hlavou. „Všichni odsud chceme pryč. Hlavně mladí lidé se starají, aby se odsud dostali,“ říká. Všechny významnější firmy podle něj již regionu na belgické hranici ukázaly záda, od Ponceletova dřívějšího zaměstnavatele, dodavatele autodílů Delphi, až po výrobce domácích spotřebičů Electrolux. Většina obyvatel Sedanu prý žije ze státní podpory, 42 procent ubytovacích kapacit tvoří sociální bydlení, nezaměstnanost dosahuje 26 procent. „Nemáme tu žádnou budoucnost. Jen hodně minulosti. Hodně německo-francouzské minulosti. A ta taky není moc hezká,“ komentuje situaci Poncelet.
Jaké výročí?
Žádný zázrak v podobě úzké sousedské spolupráce po staletích války se v tomto městě s 19 400 obyvateli nekoná. Výročí Elysejské smlouvy tu zůstává zcela bez povšimnutí. Vypadá to, že nejen pro Ponceleta skončila německo-francouzská historie druhou světovou válkou.
Žena za přepážkou v turistických informacích se pousměje a pokrčí rameny. O akcích k výročí nic neví. Ale „Dům posledního náboje“ je přece báječnou alternativou: „Ve dřevěných stěnách hostince, který obléhaly Bismarckovy oddíly, jsou stále ještě patrné díry po zásazích.“ Na olejomalbách jsou vyobrazeni Francouzi, kteří se vydali na jistou smrt a vzepřeli se německé přesile. „Nebo co byste řekl na náš knížecí hrad, založený v 15. století? Se svými 35 tisíci metry čtverečnými je to největší opevnění Evropy!“
„Chateau fort“ se tyčí hned na druhé straně ulice. Na obejití zdí postavených z kamenných bloků si zájemce musí vyhradit zhruba půl hodiny. Mramorové desky připomínají, že němečtí vojáci přinesli do Sedanu zkázu a smrt i během první světové války. Od ledna 1917 do listopadu 1918 byla pevnost popravištěm. Do německých táborů odsud bylo vypraveno 18 tisíc občanů, 8 tisíc dalších bylo popraveno.
Školáci, kteří se ve vstupu do informačního centra schovávají před zimou, o Elysejské smlouvě a výročí přátelství nic neslyšeli. „My jsme o hodinách probírali jen války,“ říká Karim, vytáhlý šestnáctiletý mladík s černou kudrnatou kšticí, který se chce „v nějakém velkém městě“ dát k policii, jen co dokončí školu. Do rozhovoru se vmísí Lilia. „Já jsem se jednou s jedním Němcem kamarádila, Němci jsou děsně otevření a milí,“ podotýká. „Tobě se to mluví,“ odpovídá Karim, „tvoje předky nezabíjeli.“
Naděje v mladé generaci
V kavárně „U Dobrého rumu“ sedí podnikatel ve stavebnictví Richard se svou družkou Jeanine a upíjejí belgické pivo. O nastávajících oslavách výročí slyšeli, ale slavit nic nechtějí. „My s Němci nevycházíme,“ tvrdí osmačtyřicetiletý Richard. Možná ale most mezi národy vystaví mladá generace. Na zdi za nimi visí zrezlá tabule. „Zde odkládejte zbraně“, stojí na ní.
Procházka starobylým centrem Sedanu potvrzuje Ponceletova slova o městě bez budoucnosti. Rezavé mříže, drolící se omítka i nápisy „ukončení obchodní činnosti“ svědčí o chudobě a zániku. Obchody zavřené i za bílého dne signalizují, že zde již nikdo nebydlí. Když tu někdo zůstává, tak často jen proto, že je moc chudý na to, aby odešel. Daně v Sedanu platí celých 35 procent domácností.
A pak to člověk pochopí. Pokud se šíření povědomí o fascinujících pokrocích v německo-francouzských vztazích zastaví o zdi sedanské pevnosti, není to jen proto, že tu válka řádila tak krutě. Je to i proto, že město nemá nic jiného než vzpomínky na hrdinský odpor. Obětavost, bratrství prověřené během porážky a velikost člověka jsou důvody, proč být hrdý, jsou to hodnoty, o které se člověk může v těžkých časech opřít.
Starostův program
Nikoho pak nepřekvapí, když Didier Herbillon, učitel historie, kunsthistorik a starosta Sedanu rovněž jen odmítavě mávne rukou. Na rozhovor o proměně města a o projevu usmíření mezi Konradem Adenauerem a Charlesem de Gaullem tento socialista nepřistoupí. Na internetových stránkách není na 22. ledna v rubrice „Starostův program“ naplánována ani minuta ticha k uctění výročí Elysejské smlouvy.
Herbillon vysílá jiné signály týkající se německo-francouzských vztahů. K rozhořčení německých i francouzských kunsthistoriků povolil minulý rok strhnout pomník, který na místním hřbitově připomíná památku německých vojáků padlých během první světové války. Pomník je podle starosty provokací.
V Paříži a v Berlíně si pracovníci společné iniciativy pro přeshraniční spolupráci mládeže stěžují, že mladá generace nedokáže význam německo-francouzského přátelství dostatečně ocenit. Považuje totiž mír za něco samozřejmého a Francii za zajímavou zemi jako každou jinou. V Sedanu se ukazuje, že i když někdo udržuje vzpomínky na válku živé, neznamená to zároveň, že je připraven zapojit se do mírových iniciativ. A především se ukazuje, jakou odvahu de Gaulle ani ne dvě desetiletí po válce prokázal, když podal Adenauerovi ruku na usmířenou.
Protinázor
„Jedinečný svazek“
„Bez Německa ani ránu,“ píše 22. ledna, v den výročí podpisu Elysejské smlouvy, francouzský deník Libération. Pro náš malý francouzský svět je tuto skutečnost někdy těžké skousnout, nicméně je tu a drží se nás pevně: 50 let po podpisu Elysejské smlouvy [...] nezmůže Francie bez předešlé dohody se svým mocným německým partnerem už skoro nic.“
Deník hodnotí tento jedinečný vztah pozitivně:
Žádná jiná země na světě nevytvořila s velkým sousedním státem tak sofistikovaně provázanou a hustou síť hospodářských, obchodních, finančních, politických a kulturních vztahů. Libération rovněž zmiňuje francouzskou vojenskou intervenci v Mali s poukazem na neochotu Německa „přijmout mezinárodní odpovědnost, kterou jako velmoc má“. Deník konstatuje, že:
z Adenauerova a de Gaullova plánu už se udělalo vše, dokonce i něco navíc, kromě jedné oblasti: bezpečnostní politiky. Generál [de Gaulle] přitom prohlásil, že pokud si obě země na téma obrana nemají co říci, hrozí jim, že si jednoho dne už nebudou mít vůbec co říci. Elysejské smlouvě nepřibyla jediná vráska. Ale i Německo má ještě kus cesty před sebou.
