Člověk nepotřebuje doktorát, aby pochopil význam jednoduché informace, že Rumuni v roce 2011 utratili za knihy mnohem menší částku (přesně 60 milionů euro) než Maďaři (180 milionů), kterých je přitom daleko méně. A ani nemusí být komunista, aby si všiml, že analfabetismus v naší vlasti je na vzestupu, zatímco v 50. letech byl v podstatě vymýcen. Dnes je negramotných 6 % rumunské populace, přičemž 40 % mládeže do 15 let nemá základní dovednost čtení a psaní.

Na to, abychom pochopili, že vládnímu zanedbávání a opovrhování národní kulturou – ať už jde o vlády jakékoliv politické orientace – nadšeně přizvukují postkomunistická vydavatelství. Ta se všemožně snaží vytvářet zisk z překladů zahraničních děl a živoucí rumunskou kulturou víceméně opovrhují. Kdo tomu nevěří, ať hledá důkaz ve statistikách o podílu nově vydávaných rumunských děl v celkové knižní produkci.

Překlady knih nestačí

Znovu je proto třeba, aby někdo předstoupil a připomněl nám, že „překlady literaturu nedělají“, že nemohou a nemají nahrazovat svobodnou a původní tvorbu, která bude psána v domácím jazyce a prostoupena étosem nám vlastním. Znovu je čas – aniž bychom chtěli, aby se historie opakovala – aby se objevil nějaký nový Mihail Kogalniceanu [liberální politik a spisovatel 19. století, první rumunský předseda vlády] a pustil se do všech těch textů, které k nám přicházejí od řeky Potomac, z Petrohradu či Tokya. Ačkoliv to jsou knihy vzrušující a zajímavé a jsou nositeli univerzálních hodnot, nevyjadřují naše vlastní radosti a bolesti zdaleka tak dobře, jako ten nejskromnější příběh o životě na bukurešťském Oborském trhu, u kanálu Bega či v Apusenských horách – autentických zdrojích inspirace a tvořivosti.

Skutečný význam ve vztahu k našemu vlastnímu kulturnímu horizontu nabydou Potomac, Petrohrad nebo Tokyo až tím, že budou podporovat a inspirovat dialog, o tom co nám přináší život. Nelze mít někomu za zlé, že se za svůj krátký život snaží ze všech sil obohatit. O radost, kterou máme z – možná zbytečného – čtení Iona Ghica, Iona Creanga nebo Mihaila Sadoveanu, našich velkých a nepřeložitelných spisovatelů, nás nikdy nepřipraví. Proč by ale jejich touha měla být legitimnější než ta naše? Nemyslím si, že cesta vpřed vede skrze vymazání naší národní kultury a jazyka z budoucí knižní produkce.

Doba, ve které žijeme, je velmi tvořivá a hlasy, které se v ní ozývají, mají velkou cenu. Z určitého hlediska je to výsledek více než dvaceti let svobody pohybu, informací a vyjadřování v Rumunsku, jakož i kontaktů s podnětnou atmosférou na západě a ve zbytku světa. Pořádně jsme se nadechli, a to nám umožnilo volně psát, malovat a skládat, ačkoliv ekonomicky jsme stále nesmělí.

Vzdělání na posledním místě

Nedělejme si ale iluze: počet negramotných stoupá, kvalita školství naopak upadá, problémy největší etnické menšiny, Romů, zdaleka nebyly vyřešeny, ať už se podíváme třeba jen na oblast vzdělávání, a rumunská populace klesá. Chceme-li proto pozvednout náš národ a kulturu na úroveň jejich dřívějších aspirací, na co čekáme? Jak si jen můžeme představovat, že bez vzdělání a jasného chápání své identity bychom v technologicky vyspělém evropském společenství mohli kdy být rovnocenými partnery? Po rumunských Maďarech vyžadujeme, aby se vyjadřovali správnou rumunštinou, zatímco sami vlastnímu jazyku upíráme jeho kulturní význam.

Toto věčné převlékání kabátů, servilní napodobování jazyka, který zrovna vládne, nemůže být řešením, jelikož ztrácí veškerou důvěryhodnost. Dokud budeme dál upírat svobodným kulturním podnětům jejich význam, dokud pro nás bude vzdělávání jen druhotné, budeme dál plodit pouze pasivní občany, levnou a nekvalifikovanou nájemnou sílu pro světové nadnárodní společnosti, a budeme považováni za dějinný komparz. Jaký je dnešní osud Rumunska? Být cizinci ve vlastní zemi.