V jednom z posledních rozhovorů před jeho pádem položil Nicolaemu Ceauşcescovi jeden západní novinář otázku, jak si ospravedlňoval skutečnost, že rumunští občané nemohli volně cestovat, ačkoliv jim svobodu pohybu zaručovala ústava. Jeho odpověď byla ukázkou slavné tradice stalinistického sofismu: ano, ústava takovou svobodu zaručuje, zaručuje však i právo na bezpečný a prosperující domov. Proto zde potenciálně nastává právní konflikt. Kdybychom rumunským občanům umožnili odjet ze země, prosperita by byla ohrožena. V tomto konfliktu je nutné si vybrat a právo na prosperující a bezpečnou vlast je samozřejmě prioritou.

Zdá se, že tento duch žije dál i v dnešním Slovinsku. Minulý týden ústavní soud rozhodl, že referendum o zákonu, který by vytvořil tzv. „špatnou banku“ (bad bank) a státní holding, by bylo protiústavní. Tím v podstatě zakazuje, aby se o věci plebiscit konal. Referendum navrhly odborové organizace, které se staví proti vládní neoliberální hospodářské politice, a jejich návrh získal dostatečný počet podpisů na to, aby se stal závazným.

Myšlenka „špatné banky“ znamená, že se vytvoří místo, kam bude možné převést všechny špatné úvěry z hlavních bank. Tyto úvěry by se daly následně zachránit prostřednictvím státních peněz, tedy účet daňových poplatníků, díky čemuž by se nikdo nemusel zaobírat otázkami, kdo za všechny ty špatné úvěry vlastně může. Toto opatření, o kterém se už měsíce debatuje, se zdaleka netěší všeobecné podpoře. Proč tedy referendum zakazovat?

Omezování demokracie je světovým trendem

Když v roce 2011 vláda Jorgose Papandrea v Řecku navrhla uspořádat referendum o úsporných opatřeních, propukla v Bruselu panika, nicméně nikdo se neodvážil přímo referendum zakázat.

Podle slovinského ústavního soudu by referendum „mělo protiústavní důsledky“. Jak to? Soudci přiznali, že ústava právo na referendum zaručuje, tvrdili však, že jeho konání by bylo nebezpečím pro jiné hodnoty, které ústava také chrání a které mají v době hospodářské krize přednost. Jsou jimi efektivní fungování státního aparátu, především ve smyslu vytváření podmínek pro hospodářský růst, dodržování lidských práv, hlavně práva na sociální zabezpečení a svobodné podnikání. Stručně řečeno, když se soud zamyslel nad důsledky referenda, jednoduše uznal, že nepodřízení se diktátu mezinárodních finančních institucí (a tedy neschopnost naplňovat jejich očekávání) povede k politické a ekonomické krizi a je tudíž protiústavní. Vyjádříme-li to ještě jednodušeji, jelikož je následování tohoto diktátu a těchto očekávání nutnou podmínkou zachování ústavního pořádku, mají před ústavou (a eo ipso před státní suverenitou) přednost.

Slovinsko je možná malou zemí, toto rozhodnutí je však symptomem celosvětového trendu omezujícího demokracii. Ten se zakládá na myšlence, že v dnešní komplexní hospodářské situaci není většina lidí k rozhodnutím dostatečně způsobilá – není si totiž vědoma katastrofických důsledků, které by přijetí jejich požadavků mělo. Taková argumentace není ničím novým. Před několika lety dal sociolog Ralf Dahrendorf tuto rostoucí nedůvěru v demokracii během televizního rozhovoru do souvislosti se skutečností, že po každé revoluční změně vede cesta k budoucí prosperitě nutně přes „slzavé údolí“. Po rozpadu socialismu nelze přejít přímo k blahobytu úspěšné tržní ekonomiky. Omezené, avšak reálné výdobytky socialistického sociálního systému a bezpečnosti musí být napřed rozebrány, a tyto první kroky bývají nutně bolestivé.

Demokracii symbolizovala západní konzumní společnost

To samé platí i pro západní Evropu, kde je cesta od poválečného sociálního státu k nové globální ekonomice plná palčivých odříkání, nedostatku zajištěnosti a dříve garantované sociální péče. Podle Dahrendorfa je problémem jednoduše to, že tato bolestná cesta „slzavým údolím“ trvá déle, než průměrné mezivolební období, takže existuje velké pokušení odsunovat nepopulární změny kvůli krátkodobějším volebním výhodám.

Paradigma podle něj představuje zklamání velké části postkomunistických států s ekonomickými výsledky nového demokratického uspořádání. V oněch slavných dnech na konci roku 1989 si jejich občané demokracii spojovali s blahobytem západních společností konzumu. O dvacet let později blahobyt stále chybí a oni za to viní demokracii. Dahrendorf se bohužel o mnoho méně věnuje opačnému pokušení. Pokud je většina lidí proti nezbytným strukturálním ekonomickým změnám, nebylo by logickým důsledkem, že se nějaká osvícená elita na takových deset let chopí moci nedemokratickými prostředky, nutná opatření jednoduše prosadí, a položí tak základy stabilní demokracie?

Podobně například novinář Fareed Zakaria upozorňuje, že demokracie se může „uchytit“ jen v ekonomicky vyspělých zemích. Pokud jsou rozvíjející se země „demokratizovány předčasně“, výsledkem je populismus a nakonec hospodářská katastrofa a politický despotismus. Není tedy divu, že dnes hospodářsky nejúspěšnější země třetího světa (Tchaj-wan, Jižní Korea, Chile) se staly plně demokratickými až po období diktatury. A není toto uvažování tím nejlepším argumentem pro autoritářský režim v Číně?

Slepí vedou slepé

Co je na tomto způsobu uvažování nové je to, že po vypuknutí finanční krize v roce 2008 se stejná nedůvěra k demokracii, jaká dříve sužovala jen třetí svět či postkomunistické rozvíjející se společnosti, rozšiřuje na rozvinutý západ samotný. To, o čem jsme před deseti či dvaceti lety jen povýšeně poučovali ostatní, se teď týká přímo nás.

Můžeme pouze konstatovat, že krize je důkazem, že ne běžní lidé, ale odborníci sami nevědí, co činí. V západní Evropě jsme dnes svědky rostoucí nekompetentnosti vládnoucí elity, která je stále více na rozpacích, jak vládnout. Jen se podívejme, jak se Evropa vyrovnává s řeckou krizí. Tlačí na Řeky, aby spláceli dluhy, zároveň však jejich ekonomiku ničí svými úspornými opatřeními, čímž zajišťuje, že řecký dluh nikdy splacen nebude.

Na konci října vydal sám MMF zprávu, která ukazuje, že ekonomické škody způsobené agresivními úsporami by mohly být třikrát vyšší, než se předpokládalo. Tím se MMF přestal hlásit k radám, které sám o úsporných opatřeních od začátku krize udílel. Teď uznává, že nutit Řecko a jiné zadlužené země, aby své deficity snižovaly příliš rychle, by mělo opačné účinky. Stalo se tak ale až poté, co kvůli podobným „špatným výpočtům“ zmizely stovky tisíc pracovních míst.

A v tom je skutečné poselství „iracionálních“ lidových protestů, které dnes vidíme po celé Evropě. Demonstranti dobře vědí, co nevědí a nepředstírají, že mají rychlé a jednoduché odpovědi, jejich instinkt jim nicméně zcela správně napovídá, že ti, kdo jim vládnou, to také nevědí. V dnešní Evropě vedou slepí slepé.