Vyberte si jazyk
Ke konci francouzských letních prázdnin vydal prezident Sarkozy pokyn k likvidaci romských táborů a chudinských čtvrtí, které vyrostly na okrajích francouzských měst a předměstí, a ke shromáždění a deportaci jejich obyvatel. Po celé Evropě se rozezněly hlasy odsuzující Sarkozyho rozhodnutí. Byly zpytovány jeho motivy: neuchýlil se snad k demagogii jen proto, aby odvrátil pozornost od své vlastní neoblíbenosti? Nevyvyšuje se svévolně nad zákon – Romové jsou koneckonců občany Evropské unie a mají právo volného pohybu jako všichni ostatní? Do věci se vložil Vatikán i OSN, formou své Komise za odstranění rasové diskriminace, která apelovala na Francii, aby se více snažila o integraci romských rodin, vzdělávání jejich dětí a umožnila jim přístup ke slušnému bydlení.
Což je samozřejmě obdivuhodně idealistické a naprosto správné, ale pokud jste francouzský občan, který žije celý život ve Francii, platí zde daně a jednoho dne zrána najde u plotu své zahrady neustále se zvětšující tábor z Třetího světa – smíme-li to tak říci – jsou vám takové zásady úplně na nic. Co mají úřady dělat? Nejde o kočovníky, kteří si koupí kus pole a o dovolené se zde proti plánovacím předpisům nastěhují: jde o vpád úplně jiného řádu.
Alternativa se hledá těžko
Když před několika lety čelila podobnému problému Itálie, vláda jen nečinně přihlížela a oči zavřela i před některými velice ošklivými formami samozvané obrany práva. Ve Francii se tak nestalo, snad proto, že Sarkozy jednal. Pokud jeho jednání odsoudíme, budeme muset přijít s alternativou a ta se hledá těžko. Je pravda, že celé rodiny žijí bez kanalizace, bez proudu a pitné vody, pracují buď načerno, nebo vůbec. I tak je však jejich život příjemnější a výhodnější, než byl nebo kdy mohl být tam, odkud přišly. Nemají důvod se vracet. Při současném stavu však parazitují na civilizačních, materiálních a kulturních statcích, k jejichž vybudování ničím nepřispěly a které by si samy nebyly schopny zajistit.
Taková je prostá a politicky nekorektní pravda. Tím, že se deportovaní pokoušejí dostat zpět, mohou deportace vést k vytvoření nekonečně se obnovující populace. Mají však francouzští daňoví poplatníci platit za školy, služby a vzdělávací programy, které by romské rodiny posunuly na minimální, pro Francouze akceptovatelnou životní úroveň? Měli bychom od Francie očekávat, že zajistí Romům integraci, kterou jim Rumunsko, Bulharsko, Slovensko a jiné země zajistit nechtějí? A pokud ne, mohou a měli by Romové být vyňati z principu svobody pohybu, který platí v celé Evropské unii, i přesto, že již dnes je takovou výjimku prakticky nemožné prosadit? Bylo by nečestné tvrdit, že koexistence natolik protikladných životních podmínek a ambicí je snadno uříditelná a že nováčci mohou být jednoduše přijati, pokud je to vůbec možné, bez velkých výdajů peněz a dobré vůle.
Vyústění v civilizační střet
Ostatně nejde o problém, který by se vztahoval pouze na Romy. Asi před rokem jedna německá zpráva poukázala na to, že v rozporu s předpověďmi se druhá a třetí generace tureckých Němců žení v Turecku a vzniká tak nová a nečekaná vlna toho, čemu se dříve říkalo první imigrace a co sloužilo jako brzda integrace. Něco podobného se vztahuje na určité sekce pákistánské a bengálské komunity v Británii, které v částech britských měst znovu vytvořily své vlastní systémy vesnic.
Idea, že integrace je jednoduše problémem jedné generace, se ukázala být nepravdivá. Británie, Francie i Německo hledaly zahraniční pracovní sílu, nejlépe levnou – a dostaly ji. Náborem pracovníků z venkovských oblastí rozvojových zemí jsme však ve skutečnosti transplantovali celé vesnice a importovali mikrosvěty vyznačující se zaostalostí, kterou jsme sami již překonali. S novými nevěstami, ženichy a rodinnými příslušníky, které sem mohou tito občané legálně ze své domovské země přivést, má Spojené království nyní domácí problém s volební korupcí, nucenými sňatky, únosy, vraždami „ze cti“ a invaliditou – jak ukázal nedávný program Dispatches televize Channel 4 – zaviněnými manželstvími mezi bratranci a sestřenicemi z prvního kolena. Tuberkulóza, nemoc viktoriánských chudinských čtvrtí, kterou se v minulosti podařilo prakticky vymítit, je zpět a její léčba stojí peníze a pracovní sílu, kterou by bohaté země mohly utratit na jiné věci.
Z určitého pohledu se jedná a klasickou post-koloniální hádanku a možná, že by naše post-koloniální generace neměly v tomto ohledu penězi šetřit; získali jsme je nakonec kdysi právě v těchto zemích. Avšak přicházející změny, které jsou výsledkem hraničních přesunů celých skupin, hrozí vyústěním v civilizační střet nikoli různých náboženství ale různých životních standardů – a to na našem vlastním prahu.
