Globalizace nás mění. Nemění ale naše etno-nacionalistické zákony. Sveřepá obrana litevské identity jí začíná být na škodu. „Posloucháme písně v angličtině, díváme se na ruské filmy a jíme párky připravené na sovětský způsob. Žijeme v Londýně nebo v Norsku a bez potíží si tam zvykáme. Funkci prezidenta, předsedy parlamentu a ministra financí a obrany zastávaly ještě před nedávnem ženy. Ve vládním kabinetu nyní zasedají [litevští] Poláci. Viktor Uspaskič [předseda koaliční Strany práce] je Rus, ale už řadu let patří k nejpopulárnějším politikům.“

Tímto výčtem se ředitel centra pro výzkum trhu a veřejného mínění Vilmorus Vladas Gaidys snaží dokázat, že máme skutečné rysy moderní společnosti se všemi jejími přednostmi a nedostatky. „Část litevské elity vypráví hrůzostrašnosti o ztrátě identity. Stejně jako před vstupem do Evropské unie hrozila imigrací, drogami a homosexualitou, jen aby si usnadnila práci a nemusela debatovat o tom, jak vytvořit moderní litevskou společnost. Ale společnost není na rozdíl od politiků k takovým strachům náchylná. Proto je třeba odlišovat diskurs společnosti od diskursu elity, přičemž je třeba zdůraznit, že první se vyvíjí, zatímco druhý nikoliv,“ tvrdí Vladas Gaidys.

Novinářka Edita Mildazytová si vzpomíná, jak se od vyhlášení nezávislosti proměnil způsob oblékání. Bílé ponožky k obleku byly pro muže vrcholem módy, nemluvě o kožešinových čepicích z králíka na hlavách ministrů. Carpaccio před dvaceti lety ještě nikdo neznal, stejně jako nikdo neviděl banány.

Ochrana „harmonického rozvoje“

„Nejsou nás ani tři miliony, tedy sotva čtvrtina Moskvy, Istanbulu nebo New Yorku. Musíme nadále bránit své zájmy, občanství, identitu a národní ambice, ale změny jsou natolik zásadní, že lpět na meziválečné ústavě, která je základem té dnešní, není vůbec na místě,“ domnívá se Edita Mildazytová.

Historik Alvydas Nikzentaitis je přesvědčen o tom, že „cílem není chránit litevskou identitu, ale její harmonický rozvoj“. Jevy spojené s globalizací, jako migrace, manželství s cizinci, děti narozené v cizině, jsou dnes pro Litevce běžnou záležitostí. „Tyto změny se bezesporu projeví velmi konkrétně, například v zákoně o občanství. Jak se stavět k dětem Litevců narozeným ve Velké Británii, až si budou v dospělosti vybírat státní občanství, nebo k manželům a manželkám Litevců, kteří jsou cizího původu a chtějí se stát občany Litvy? Jak psát jejich příjmení? Je jasné, že se zápis nelitevských písmen do pasu netýká pouze patronym litevských Poláků, ale představuje problém i pro Litevce, kteří si vzali za manžela či manželku cizince,“ vysvětluje historik.

Bohužel to ale vypadá, že podobné otázky vyvolávají napětí. Poslední případ snahy chránit čistotu zákona o občanství se týká třináctého nejlepšího krasobruslaře světa Deividase Stagniunase. Stát odmítl udělit jeho druhé americké partnerce litevské občanství, a již podruhé mu tak upřel možnost přispět k tomu, aby svět jeho zemi lépe poznal.

Pokud bychom měli být důslednými občany, museli bychom si došlápnout i na olympijskou šampionku Rutu Meilutytovou, přezdívanou „zlatá dívka“, která Litvě přinesla tolik hrdosti: plave totiž v nelitevských vodách a ani její trenér není Litevec. Stejně ironickým tónem můžeme podotknout, že odmítání cizinců, kteří se snaží udělat Litvě reklamu, je tou nejryzejší místní tradicí.

„Každá váha má dvě misky“

Europoslanec a filozof Leonidas Donskis se nejednou podivoval nad tím, že Litva neuznává Litváky [litevské Židy] jako součást vlastního obyvatelstva, přestože to byli oni, kdo Litvu jako první zanesli ve dvacátém století do kulturní mapy světa. Vezměme si příklad malířů Marca Chagalla nebo Chaïma Soutina. „Nechceme-li přijít o spoluobčany, musíme tuto bitvu vyhrát. Náš stát je malý a musí být pro našince atraktivní, ale nejen pro ně. Dvojí občanství by bylo konkurenční výhodou,“ soudí etnolog Vytis Ciubrinskas.

Velmi přísný zákon o občanství chce především chránit litevský majetek. Panují totiž obavy, že bývalí obyvatelé Litvy cizí národnosti, v první řadě Židé, budou chtít svůj majetek zpět. To je veřejné tajemství.

Najdou se ale i zastánci etno-nacionalismu, jako docent historie Tomas Baranauskas. „Jádro problému dvojí národnosti emigrantů nespočívá v litevském zákonu o občanství, ale v tom, že se někdo chce stát litevským občanem, aniž by se vzdal druhé národnosti. Ale občanství je závazek vůči určitému státu. Může dojít ke střetu zájmů. Kterému státu pak zachovat věrnost?“ ptá se.

„Zacházíme už příliš daleko,“ tvrdí slavný hudebník Andrius Mamontovas. Všichni emigranti, kteří si přejí získat dvojí občanství, by ho měli dostat. Když vidím v Polsku litevské nápisy, zahřeje mě to u srdce. Nikdy bychom neměli zapomínat na to, že každá váha má dvě misky.“