Je to opravdu ironické.

Evropský dům na Smithově náměstí, který je společným sídlem zástupců Evropské komise a Evropského parlamentu v Londýně, je zároveň místem – někdejším hlavním stanem Konzervativní strany – kde Margaret Thatcherová slavívala svá volební vítězství.

Duchové těchto dávných časů se bezpochyby moc neradovali z večírku, který zde tento týden pořádala trojka prominentních britských stoupenců, aby tak zahájili kampaň na podporu britského členství v Unii. Konzervativní ministr bez portfeje Ken Clarke, labourista, bývalý eurokomisař a expert na PR Lord Mandelson a liberální demokrat a hlavní tajemník ministerstva financí Danny Alexander se společně stali tvářemi nového Centra pro britský vliv (Centre for British Influence, CBI), které se bude snažit prosazovat myšlenku setrvání v Unii v případě, že David Cameron skutečně dostane možnost o této otázce uspořádat slíbené referendum.

O nenápadnou iniciativu zrovna nejde. Už samotný název – Centrum pro britský vliv – vytváří představu, že se jedná o organizaci spřízněnou se Stranou za nezávislost Spojeného království (UKIP). I názvy některých otevřeně euroskeptických organizací znějí více proevropsky. A pokud má být CBI – nešťastná anebo snad úmyslná shoda náhod [CBI je zároveň zkratkou Konfederace britského průmyslu, největší britské lobistické organizace] – zárodkem budoucí kampaně na podporu členství, zatím se tváří jako prohnaná lobistická iniciativa. Má snad být takový kradmý přístup jediným způsobem, jak britské voliče přesvědčit o důležitosti EU?

Vstupenka do civilizace

To by koneckonců nemusela být špatná strategie. Nejen proto, že průzkumy veřejného myšlení až donedávna ukazovaly, že voliči Evropu vnímají pozitivněji jen tehdy, když toto téma zmizí z novinových titulků, ale i proto, že vliv EU na Británii byl doposud tak pozvolný, že se téměř nedal vnímat. Z pohledu celých posledních čtyřiceti let je však obrovský a téměř výhradně pozitivní.

Členství v EU má řadu hmatatelných výhod a Británie v tomto směru není žádnou výjimkou. Jsou tu například peníze určené na výstavbu infrastruktury, které jsme se – na rozdíl od většiny ostatních zemí EU – nerozhodli označovat vděčností přetékajícími pamětními tabulkami. A je tu i nutnost přijmout množství společných standardů, díky kterým jsme se stali částí bloku s regulačními pravomocemi globálního významu. Pro euroskeptiky to představuje bruselskou „byrokracii“, mohli bychom to však spíše chápat jako vstupenku do civilizace.

Největší změnou k lepšímu za oněch čtyřicet let členství v EU je ale náš celkový rozhled. Díky členství si jako jednotlivci i jako společenství lépe uvědomujeme, jak ostatní Evropané k věcem přistupují a jak bychom k nim mohli lépe přistupovat i my.

Tím nás EU donutila k socializaci, jejíž rozsah si mnoho lidí pravděpodobně neuvědomuje. Při čekání na nástup do Eurostaru na londýnském nádraží St. Pancras nebo v odletové hale EasyJetu na kterémkoliv letišti se setkáte se s evropským světem, který vám připadá normální a známý. Jen o jednu generaci zpátky tomu tak rozhodně nebylo.

Evropská identita

Změna se netýká pouze jídla či kavárenské kultury nebo příchodu firem Zara a Novotel na britský trh – přestože je pravda, že EU zlepšila naši kvalitu života ve všech těchto směrech. A není to ani otázka jazyka: zoufale nízká úroveň znalostí cizích jazyků i nadále naplňuje Brity nepochopitelnou pýchou. Změnilo se však naše povědomí a přijímání jiných evropských přízvuků a mravů. Dobře si vzpomínám, jak na konci základní školy jela jedna moje spolužačka na dovolenou do Španělska. Byla to tehdy taková novinka, že jsme pod učitelčiným vedením ve třídě stavěli model koridy. A dnes? K takové provinčnosti se dnes už nemůžeme vrátit. Nejen proto, že evropské povědomí je dnes natolik pevně zakotveno v našich myslích – a platí to i o Nigelu Farageovi – ale protože naši přátelé a sousedi se postarají, aby se tak nestalo.

Nedokázala bych už spočítat, kolik zahraničních diplomatů v Londýně se mě od počátku zatím posledního záchvatu křečí ohledně našeho členství zeptalo – nikoliv se škodolibou radostí, ale spíše se zděšením – jestli je opravdu možné, že by Británie EU opustila. Byli mezi nimi samozřejmě Evropané, ale i Číňané, Japonci, Rusové a v neposlední řadě Američané. Varování Philipa Gordona z amerického ministerstva zahraničí, po němž následoval telefonický apel prezidenta Obamy na premiéra Camerona – který se Bílý dům rozhodl zveřejnit – by nikoho neměly nechat na pochybách.

Britskou sílu, mezinárodní vliv a identitu 21. století okolní svět vnímá především jako evropské. Tak nás vidí ostatní. A tak se v hloubi duše budou Britové v budoucnu dívat i sami na sebe.