Španělský předseda vlády Mariano Rajoy se 2. února postavil před vedení své strany, aby hájil svou čest a důrazně popřel přijímání či vyplácení špinavých peněz. Nepochybujeme o jeho upřímnosti a jsme si jistí, že stejný názor sdílí hodně Španělů, ať už mu ve volbách dali svůj hlas či nikoliv. Ale to není to, co španělské veřejnosti dělá starosti. Zneklidňují ji důkazy o hromadění majetku bývalým pokladníkem Lidové strany (PP) Luisem Barcénasem, jeho účast v kauze „Gürtel“, v níž šlo o korupční rozdělování veřejných funkcí v rámci zadávání veřejných zakázek, a konečně vyjádření z kruhů blízkých Lidové straně (PP), že stranické špičky řadu let přijímaly nelegální platby.

Je známo, že systém plateb a účetnictví, spravované expokladníkem Bárcenasem v souladu s téměř historickými praktikami této strany, ukončilo právě rozhodnutí generální tajemnice Lidové strany (PP) Maríe Dolores Cospedalové a samotného Mariana Rajoye. Proto je nepochopitelné, proč se strana brání informacím, které v současnosti vyplývají na povrch. Skoncovat s nekalostmi, na které poukázalo odhalení zkorumpovaných struktur jako kauza Gürtel, se totiž rozhodli právě dva v současné době nejvyšší představitelé strany.

Švýcarská konta, korupce a podvody

Příslib zprůhlednění, který stranický předseda učinil a který by měl zahrnovat i zveřejnění jeho daňového a majetkového přiznání, lze hodnotit kladně. Ale je nepřípustné, aby se tato transparentnost stala všeobecnou normou ve straně po tolika aférách, počínaje nekalými praktikami prvního stranického pokladníka Rosenda Naseira. Stačí připomenout odsouzení bývalého předsedy regionální vlády Baleárských ostrovů a bývalého ministra v Aznarově vládě Jaumeho Matase či uvěznění hlavního aktéra kauzy „Gürtel“ – korupční aféry regionálních představitelů Lidové strany (PP) a podnikatelů, kteří se obohacovali při zadávání veřejných zakázek – Francisca Correy, nebo nařčení starostů a radních z Lidové strany (PP) z úplatkářství a podvodů.

Argumentace o průzračnosti účetnictví má navíc jednu zásadní slabinu: neustálý stín Luise Bárcenase, který dvacet let střežil finanční tajemství ústředního sídla strany. Lze předpokládat, že 22 milionů eur nahromaděných bývalým pokladníkem na švýcarském kontě nemá se stranou nic společného, ale není pochyb o tom, že její vedoucí představitel a pokladník byl multimilionář, který zpronevěřil veřejné finance a byl amnestován právě vládou strany, jejíž účty dlouhá léta spravoval.

Je na španělské justici, aby odhalila původ Bárcenasova majetku a ověřila pravdivost jeho účetních záznamů. Vedení Lidové strany (PP) pro změnu musí svým voličům a celé veřejnosti vysvětlit, jak je možné, že desítky let důvěřovalo daňovému zločinci, a to dokonce i po jeho vyloučení a během závažných podezření z korupce. Je zřejmé, že z politického hlediska není snadné se odpoutat od předáka strany, který se obohacoval v sousední pracovně.

Frustrace a melancholie

Předseda vlády se ostatně mýlí, jestliže si myslí, že občané přijmou vysvětlení, že odhalení posledních týdnů jsou konspirací namířenou proti jeho straně nebo osobě. K minulosti se vyjádří justice. Ale politika se musí soustředit na současnost a na budoucnost a zde jde o demokracii. A nikoliv o poloviční demokracii, ve které jsou instituce omezeny faktickou mocí a temnými silami, ale o evropskou zemi, jejíž vedoucí představitelé (jak vládnoucí tak opoziční) stojí mimo jakákoliv podezření.

Je na místě, že občané nad odhalenými případy (o nic méně závažná není ani kauza současné ministryně zdravotnictví, kterou policie oficiálně obvinila z přijímání darů od jedné zločinecké skupiny) vyjadřují rozhořčení. Olej do ohně navíc přilévá finanční krize, vyvolaná kromě jiného realitní bublinou, která živila politickou korupci. Proto je nezbytné zahájit program obnovy demokracie, který bude obsahovat právní a morální reformu španělských institucí. tento program však nebude moct provést žádná ze stávajících politických sil, jelikož valná většina z nich sama čelí nejrůznějším podezřením.

Politická třída, která se podle všech průzkumů těší minimální náklonnosti občanů, to musí vzít na vědomí. Především pak ti, kteří jsou u moci. Skrývat se před kritikou, nepřiznávat skutečnost a neúčastnit se oprávněných pouličních protestů je jednání, které vede nanejvýš k frustraci a melancholii.