Evropský duchu, jsi tu ještě?

Úpadek Evropy se dnes stal módním tématem, kterému dodávají na váze špatné hospodářské a demografické ukazatele. Civilizaci je ale možno posuzovat také podle její tvořivé síly, připomíná francouzský intelektuál Alexandre Lacroix.

Zveřejněno dne 10 září 2010 v 13:55

Došli jsme, podobně jako Římané v době pozdní antiky, k poslední kapitole naší slavné (a kruté) historie? Zasloužili jsme si my, hédonici a cynici, kteří už nevěříme ani ve vlastní zákony, ani v žádného boha, kteří se vysmíváme všemu s výjimkou sebe sama, kteří nejsme schopni představit si sebe sama v budoucnosti, my, rozměklí komfortem, nepřirození a rozmazlení, zasloužili jsme si, aby nás zastínily jiné národy, mladší, ambicióznější a silnější? Analogie mezi situací dnešních Evropanů a situací Římanů v období úpadku, se vyloženě nabízí… A přesto! Vyvarujme se laciného dekadentního patosu a reakcionářských postojů. Pokusme se v souvislosti s touto situací nastínit ve třech poznámkách, o co tu z filozofického pohledu vlastně běží.

Poznámka č. 1: Mýtus úpadku Evropy je tak starý jako samy evropské dějiny

Homér žil v osmém století před Kristem, ale ve svých epopejích opěvuje dobu mnohem dávnější: Trojská válka proběhla kolem roku 1200 před naším letopočtem. Podobně jako většina jeho současníků se i Homér oddával snění o zašlé nádheře mykénské civilizace (-1600/-1200), kterou rozvrátili severští nájezdníci Dórové.

Jsou-li Homérovy postavy – Odysseus, Achilles, Agamemnon a další – obdařeny tak vznešenými vlastnostmi, pak je to proto, že jsou pojímáni jako příslušníci vyššího lidství. Homér je prvním historikem a mýtus úpadku se po něm stane nevyhnutelným motivem, posedlostí kultury starého kontinentu.

Newsletter v češtině

Na konci středověku ožívá nostalgie po zlatém věku v díle Danteho či Machiavelliho, jejím předmětem je ale tentokrát moc římské říše. V době osvícenství se Montesquieu rovněž zajímá o úpadek Říma, ale to proto, aby kritizoval přehnané Caesarovo autoritářství a nepřímo monarchii.

Z nedávnější doby jsou tu historici Oswald Spengler a Arnold J. Toynbee, kteří po skončení první světové války tvrdí, že Západ je nemocný, nebo že si kope vlastní hrob. Sledují popudy smrti, které podrývají naši civilizaci. Všichni tito autoři od Homéra po Toyenbeea vychvalují zaniklou velikost a slávu a předpovídají katastrofu, ovšem s jediným cílem: znovu nalézt živé kořeny umožňující znovu opěvovat dějiny.

Poznámka č. 2: Mýtus úpadku je dnes vyjádřen formálním jazykem čísel a ekonomiky

To je velká novinka současnosti: v dnešní době nám zrcadlo naší slabosti nenastavuje geniální spisovatel, ale suchopárné číselné tabulky z dílny statistických úřadů, Eurostatu či Světové banky. Čísla jsou ostatně sama o sobě velice výmluvná a je složité zachovat v konfrontaci s nimi chladnou tvář.

Evropská unie představuje v současnosti se svými 500 miliony obyvatel pouze 7,3 % světové populace. Má nejslabší míru demografického růstu na světě (-0,05 % v Německu, 0,7 % v Itálii v roce 2008) a stárne před očima. Hospodářský růst je rovněž slabý: průměr 0,2 % pro sedmadvacítku od začátku tohoto roku, -4,2 % v roce 2009 (pro srovnání: Čína zaznamenala růst kolem 10 %, Brazílie 8 % a Indie 6 %). V roce 2008 žilo 17 % evropského obyvatelstva pod prahem chudoby, u mladých vystoupil tento ukazatel na 20 %...

Nejenže EU nemá na svém území již prakticky žádný průmysl, ale její nejlepší kousky navíc pomalu vysávají zahraniční investoři. Chtít, aby národy pohlížely na věci skrze striktně rozpočtovou a účetní čočku, znamená projít bez povšimnutí kolem jiných dimenzí, jako je kvalita života, přístup ke vzdělání a ke zdravotní péči, existence právního státu, nezkorumpovaného právního systému, infrastruktur usnadňujících dopravu atd.

Představme si, že se něco odehrává ještě před naším zrozením, tak jak si to kdysi představoval Plótínos, tedy že duše pomalu sestupují do těl. Vy jste jednou z těchto duší, které se mají narodit. Během vaší astrální poutě k inkarnaci vás osloví anděl a navrhne vám, abyste si vybrali: světlo světa můžete spatřit v Indii, v Číně, v Brazílii, v Indonésii nebo v Evropě. Pro jakou destinaci byste se rozhodli? Kde se podle vás nachází místo, kde máte největší šanci žít svobodně a zdravě, bez obav z násilí, ať už šířeného státem, či panujícího v sociální sféře? Kde můžete rozvíjet své sny? Tak co, vybrali jste si? Nejste ještě úplně vyléčeni z Evropy?

Poznámka č. 3: Zužovat mýtus o evropském úpadku na čistě ekonomický problém je samo o sobě zneklidňujícím znakem úpadku

Zde nás povedou poslední stránky Spenglerova Zániku západu, vydaného v roce 1918: „Hospodářské myšlení a činnost jsou jednou složkou života a každý ekonomický život je výrazem života psychického“. Jinými slovy: hospodářská prosperita či marasmus pouze vypovídají o jistém stavu kultury a ducha. O rok později, v roce 1919, zatloukl Paul Valéry svým textem Krize ducha (*La Crise de l’esprit) pověstný hřebík ještě o něco hlouběji. První věta se stala slavnou: „My civilizace víme nyní, že jsme smrtelné.“ Argumentace, která následuje, je už méně známá, ale velice působivá. „Hospodářskou krizi, vysvětluje Valéry před obrazem starého kontinentu proměněného v trosky, lze sledovat vcelé její síle. Ale v subtilnější intelektuální krizi, která již ze své povahy na sebe bere podobu těch nejklamnějších zdání (neboť se odehrává přímo v říši utajenosti), je velice složité ji identifikovat, identifikovat její fázi.*“ Je třeba dávat si pozor a nezaměňovat sílu za kvantitu, upozorňuje Valéry. Hodnotíme-li světové regiony podle statistických údajů – obyvatelstvo, rozloha, suroviny, příjmy atd. – hrozí nám, že zapomeneme, že civilizace, které dovršily pozoruhodné historické dílo, ať už je to starověký Egypt, Periklovo století nebo osvícenská Evropa, tak mohly učinit jen proto, že byly tvořivé, že byly schopné propagovat umění a vědy, protože v nich existoval intenzivní duchovní život.

V letech 1935-1936 napsal německý filozof Edmund Husserl text, který bude znamenat důležitý mezník: „Krize evropských věd jako výraz radikální krize života v evropské civilizaci“. Husserl v něm tvrdí, že rozmach Evropy byl umožněn vyhrazením eminentního místa rozumu. Projekt Řeků, zaměřený na pochopení veškerých fenoménů světa, představuje podle Husserla odrazový můstek naší civilizace. Právě ve jménu rozumu bude završen rozvoj věd v moderním věku a osvícenci otřesou jhem, které představuje Ancien Régime. Avšak „*globální vize světa, tj. vize moderního člověka, se vdruhé polovině devatenáctého století nechala determinovat a oslepit pozitivními vědami a ‚prosperity‘, kterou přinášely,*“ konstatuje Husserl.

Když jsme v devatenáctém století oddělili vědy o člověku a přírodní vědy, dopustili jsme se závažného činu, protože jsme zhatili úmysl řeckého projektu. Filozofie, psychologie, sociologie či politické vědy byly odsunuty do oblasti subjektivity, literatury. Rozum našel uplatnění už jen v ‚tvrdých‘ vědách a vyjadřuje se jen skrze matematický jazyk. Matematika nám ale nemůže dát odpověď na naše úzkosti, ani nám nabídnout nějaký osud! Evropská humanita tím, že omezuje rozum na kalkulačku, ztratila z dohledu svůj zakládající projekt. V jistém smyslu sama sebe rozpustila. „Z pouhých věd faktu vyrůstá pouhá civilizace faktu.“ Což nás přivádí k závěru. To, že už dnes neumíme hovořit o úpadku Evropy jinak než s pomocí statistik, je možná více zneklidňující skutečnost než samotný obsah těchto statistik, neboť to dokládá, že jsme na cestě někde daleko vzadu zanechali našeho ducha.

Tags

Are you a news organisation, a business, an association or a foundation? Check out our bespoke editorial and translation services.

Podpořte nezávislou evropskou žurnalistiku.

Evropská demokracie potřebuje nezávislá média. Voxeurop potřebuje vás. Přidejte se k naší komunitě!

Na stejné téma