Co se ambiciózních plánů týče, není tu zrovna tlačenice. Že se nám loni nepodařilo získat ze strukturálních fondů 3,5 miliard eur? Nevadí, letos dostaneme nejméně 5 miliard! A co kdybychom byli dostatečně velkými pragmatiky a plavali proti proudu? Nedělejme si iluze: i když budou naše plány sebekrásnější, rumunské orgány nejsou na fondy připraveny.

No a co má být? Proč by Rumunsko nemohlo přijít s návrhem „externalizovat“ velké projekty financované Unií? To znamená výstavbu silniční a železniční infrastruktury, projekty na propojení energetických sítí, modernizaci říčních a námořních přístavů, zkrátka programy, z nichž má prospěch celá Unie.

Tento typ projektů by mohl zůstat v pravomoci Komise. Že nemá potřebné prostředky k tomu, aby mohla vyhlašovat výběrová řízení a dohlížet na jejich realizaci? Tak ať si je vytvoří, pracovní síly i zdrojů má na to v zásobě dost. A jestliže to vyžaduje čas, mohly by zatím správu projektů dostat na starosti členské státy, čistí přispěvatelé do rozpočtu EU. Je k tomu zapotřebí měnit smlouvy? No tak to navrhněme!

Marshallův plán

Proč by ostatně Komise a velké plátcovské země neměly mít zájem na rychlejším dopravním spojení mezi severní Evropou a přístavy na Dunaji nebo v Černém moři? Proč by je nemělo zajímat propojení energetických sítí nebo výstavba průmyslových zón, kde by mohly sídlit jejich firmy? My bychom se na projektech podíleli finačně a samozřejmě zčásti i legislativně. A užitek by z toho měli všichni Evropané.

Investice určené k financování Strategie 2020 by mělo samozřejmě na starost „ústředí“, jak to stanoví rozpočtový rámec na období 2014-2020. Smlouvy s členskými státy a regiony by uzavírala Komise. Členské státy by se v souladu s těmito cíli zavázaly k přehodnocení svých investičních priorit.

Balík legislativních opatření, který navrhl eurokomisař pro regionální politiku Johannes Hahn, harmonizuje normy vztahující se na různé fondy, určené mimo jiné na rozvoj venkova a na podporu námořnictví a rybolovu ve snaze posílit jednotu politik EU. Proč nezajít ještě dál a nepožadovat, aby projekty evropského rozměru, vymezené zvláštním výčtem priorit, byly taktéž spravovány „centrálně“?

Německý, nizozemský či švédský daňový poplatník by tak viděl, že jsou jeho peníze využívány efektivněji, že výdaje jsou lépe kontrolovány, než když na ně dohlíží samotný stát, a že peníze nemizí v kapse balkánských mafií. Mechanismus by se víc podobal „Marshallově plánu“ a evropským občanům by dával větší pocit solidarity a společné zainteresovanosti. Příjemci finančních prostředků by navíc dostali do rukou skutečného průvodce dobré praxe pro jiné, menší projekty, které zůstanou v kompetencích místní samosprávy.

Patetický symbol

Tady by se dal samozřejmě vznést jako protiargument princip subsidiarity: o využívání

prostředků z evropských fondů se má rozhodovat na úrovni co možná nejbližší příjemci. Teoreticky se to zdá být na místě. Jak si ale počínat v případě, když se rozhodovací pravomoc dostane ve jménu příjemce do područí tak zvaných místních elit, ve skutečnosti mafie v bílém límečku? Kdo je blíže zájmům občana: Evropská komise, nebo místní baroni? Samozřejmě z hlediska politického, nikoliv zeměpisného. Co je pro občana lepší: plýtvání finančními prostředky, které se utápějí v tisícovkách, neřkuli několika desítkách tisíc nedokončených projektů a které mizí na účtech „spřátelených“ společností a následně, formou „malých domů“, v předvolebních kampaních? Anebo soubor projektů, které budou mít pro Evropu skutečný přínos?

Taková iniciativa ze strany Rumunska a případně Bulharska by mohla být v rámci reformy evropských institucí zajímavá. Brusel by se mohl stát pro „přispěvatele“ a „příjemce“ faktorem rozvoje, a nikoliv patetickým symbolem realitě vzdálené byrokracie.

Byla by to skvělá reakce na odstředivé tendence ze strany Velké Británie: Evropa zaměřující se na investice do rozvoje, který posílí soudržnost a samozřejmě jednotný trh. A „transfer suverenity“, který budou občané, jimž projekty přinášejí prospěch, chápat a podporovat.