Vyberte si jazyk
Prezident Nicolas Sarkozy se rozhodl zaútočit na nejslabší a nejviditelnější. Opravdu neexistuje jiná možnost? Zkusme se na celou věc podívat zpříma. Romové procházejí procesem transformace, který není záležitostí ani včerejška, ani dneška. Poznali jsme romského policistu, romského lékaře, romského ortodoxního kněze, romského stranického aktivistu (dnes politika) či romského básníka. A musíme věnovat pozornost tvrzení současného poslance Romské strany Nicolaea puna, podle jehož odhadů je zhruba 25 % současných členů parlamentu (cele či částečně) příslušníky romského etnika. Jakmile ale Romové proniknou do „normální“ společnosti, zapírají až na pár výjimek svůj původ. Jakmile se „asimilují“, jsou důkazem toho, že Romové mohou žít jinak. „Cikány“ tak zůstávají naši milí hudebníci, ale rovněž lumpenproletáři, kteří zneklidňují Západ, a dále žebrající děti a „bulibaşi“, místní honorace obývající „cikánské“ rezidence s pozlacenými kohoutky.
Obětmi vlastního feudálního systému
Kolem Bukurešti bydlí prosperující Romové, kteří se vozí v Audi a mají rumunské služebnictvo. Povětšinou se jedná o šéfy různých sítí, o vykonavatele spravedlnosti v systému paralelním k právnímu systému rumunského státu, kteří uplatňují vlastní občanský zákoník (svatba dětí atd.). V Rumunsku (ale i jinde v Evropě) vedle sebe koexistují dva různé sociální systémy, které by se spolu neměly v jedné historické době vůbec potkat: romský feudální kmenový systém a systém romského státu, který se zakládá na zcela odlišné organizaci.
A dál? Rumunský stát by mohl (podobně jako Atatürkova vláda, která ve dvacátých letech dvacátého století strhla Turkům z hlavy fez) zakázat romské soudy. Rumunská policie by mohla projevit vůli rozbít mafiánské sítě, které posílají děti žebrat. Kočování by mohlo být ze zákona zakázáno. Má k tomu ale vláda skutečnou vůli? Narážíme zde na princip, který Evropa a Amerika považují za svatosvatý: multikulturalismus.
Kdy přijde skutečné etnické probuzení?
Romové uplatňují rozdílnou koncepci sociálního života, kde kočovnictví, žebrání a drobná kriminalita nejsou považovány za problematickou činnost. Kdo by měl ale odvahu proti tomuto multikulturalismu bojovat? V Rumunsku se dnes nedá hovořit o persekuci Romů, ale spíše o latentní a neefektivní občanské válce mezi Rumuny a Romy. Nikdo nevítězí, nikdo neprohrává. Dotace, které přiděluje rumunský stát a Evropská unie, přispívají k transformaci romského života jen slabým dílem.
Zásadní změna (to znamená respekt vůči multikulturalismu) může vzejít jen ze samotného romského společenství, z její střední třídy, která se začíná utvářet. Jednoho dne si velká část Romů uvědomí, že je vykořisťována, a to zejména svou vlastní prospěchářskou vrchností. Tato kasta imperátorů a „bulibaşi“ – kterou drží rumunské úřady v úctě, která je zvána na státní recepce a která nakupuje klenoty v Paříži – představuje paralelní justici a svévolným způsobem rozděluje majetek. A blokuje Romům přístup k lepšímu životu. Romové se v den, kdy dojde k jejich skutečnému etnickému probuzení, vzdají nuzných životních podmínek, které pociťují jako svůj osud, a vyřeší tak svůj problém, potažmo problém evropský.
