Od založení Slovinska a Chorvatska jako nezávislých států uplynulo více než dvacet let. Získání nezávislosti bylo ospravedlňováno vírou, že jediným řešením nekonečného regionálního konfliktu je vytvoření samostatných států, které budou suverénní a nezávislé.
Evropská unie byla v 50. letech minulého století založena na diametrálně odlišných základech. S ohledem na děsivou historickou zkušenost a s odhodláním předejít opakování hrůz poslední války, byla Unie založena na myšlence, že nejlepší prevencí nových konfliktů je vzdát se části národní suverenity a snažit se o integraci, nikoliv dezintegraci. Bylo proto nutné evropským státům odebrat možnost, důvody a moc vyvolávat další konflikty a naopak vytvořit mechanismy, které by případné spory řešily poklidně a hledáním vzájemného konsensu.
Nedostatek vůle?
Rozdíl mezi genezí chorvatsko-slovinského sporu a vznikem evropské projektu, tedy mezi dvěma politickými filozofiemi, můžeme shrnout jako rozdíl mezi ideou bezvýhradné státní suverenity a n imperativem, že veškeré konflikty je nutno řešit racionálním způsobem - že je tedy v případě nutnosti třeba se části své suverenity vzdát.
Tento protiklad je důvodem chorvatsko-slovinského sporu i neschopnosti (či nedostatku vůle) Záhřebu a Lublaně jej řešit. Slovinsko i Chorvatsko spolu urputně zápasí při rýsování hraniční linie a v otázce bankovního sporu. Tato pře brání rozšíření Unie a navíc ohrožuje její schopnost podobné konflikty řešit. Chorvatsko a Slovinsko paradoxně využívají svého suverénního práva ke konfliktu a navíc tak činí ostentativně uvnitř politického uskupení, jehož principem je právě odstraňování konfliktů, i za cenu omezení suverenity jejich členů.
Beethoven s Lennonem
Jde o celkem úsměvnou situaci, jelikož slovinská i chorvatská politická elita vidí v Unii ztělesnění rasistické iluze evropské civilizovanosti a kulturní nadřazenosti. Představují si ji trochu jako novoroční koncert ve Vídeňské opeře – tento obrázek vyhovuje jejich maloměstskému vkusu a zálibě v kýči. Na moderní politickou scénu však samy vstoupují s diametrálně odlišnými hodnotami. Suverenitu svého státu chápou jako něco nedotknutelného a na její oltář jsou připraveny obětovat lidská práva i lidské životy. S odstupem času pak najednou znejistí. Evropa totiž nezní jako Radeckého pochod, ale spíše jako Beethovenova Devátá smíšená s trochou Lennonovy Imagine.
Jakékoliv vyřešení chorvatsko-slovinského sporu by prospělo všem zúčastněným stranám. Je velmi pravděpodobné, že Brusel donutí Lublaň a Záhřeb ke kompromisu, na jehož základě pak Slovinsko schválí chorvatskou přístupovou smlouvu. Unie tak ukáže, že je schopná plnit své základní funkce, tedy přinutit své členy ke konstruktivní a racionální spolupráci. Kdyby se jí ale naopak nepodařilo přivést nevrlé zastánce ideálu suverenity k disciplíně, znamenalo by to zradu jejích hodnot a nikomu už by nestálo za to, aby do ní vstupoval.
Pohled ze Slovinska
Slovinci pospíchají se vstupem Chorvatska do EU víc než jejich představitelé
Podle průzkumů veřejného mínění si 76 % Slovinců přeje, aby jejich země smlouvu o vstupu Chorvatska do EU ratifikovala. Proti je pouze 14 %. Vyplývá to z nedávného průzkumu, který zveřejnil lublaňský deník Delo. Ten dále upozorňuje, že čas tlačí: sedmadvacítka musí smlouvu ratifikovat nejpozději do 1. dubna, pokud má Chorvatsko přistoupit k Unii podle původního plánu 1. července. Slovinská politická a vládní krize a bankovní spor s Chorvatskem k rychlé ratifikaci také zrovna nepřispívají. Slovinci přitom, jak poznamenává konkurenční list Dnevnik, dokázali v roce 2010 přistoupit ve sporu o hranice s Chorvatskem na kompromis. „Kdyby mohli o ratifikaci smlouvy o vstupu rozhodnout slovinští občané, byla by schválena velmi rychle,“ uzavírá Delo.