Vyberte si jazyk
Jaký obrázek, který o sobě podává Evropa dnes, v době, kdy Vlámové a Valoni mluví o rozdělení Belgie, či kdy letadla plná Romů opouštějí francouzské území? Jsou politická krize, krize identity a především krize morální, které v Belgii v současné době vládnou, jen dalším „belgickým vtipem“? Nebo reflektují snad celoevropskou krizi, v niž je chaotické dění v Belgickém království jejím nejkrajnějším projevem? Zvláštní statut města Washington ve Spojených státech má v rámci amerického federálního systému svůj smysl. Ale může zůstat Brusel hlavním městem Unie i v případě, že přestane být hlavním městem jednoho jejího členského státu?
V Itálii máme ve zvyku říkat, že italskému národu se ani za stopadesát let nepodařilo vytvořit si stát, který by byl toho jména hodný. A není to v případě Belgie, náhodou naopak stát, vytvořený v roce 1830 z vůle valonské elity za podpory Francie Ludvíka Filipa, komu se nepodařil pokus o vytvoření národa, navzdory stabilitě monarchie, koloniálního impéria ... a fotbalu? „Vlámové a Valoni toho mají společného tolik asi jako Eskymáci a muslimové...“ Když si ve francouzské televizi vyslechneme některé extrémní komentáře Vlámů a teď už i Valonů ohledně jednoty belgického národa, vyvstane otázka, co se stalo s evropskou identitou a co lze pro záchranu Belgie ještě udělat. Neschopnost vytvořit po dlouhých měsících vládu národní jednoty v této chvíli s Belgičany sdílí i Iráčané. Samozřejmě, že v Iráku je situace mnohem zoufalejší vzhledem k panujícímu násilí, ale není z hlediska národní identity, situace v Belgii ještě horší?
Rozdělení Belgie, povzbuzení pro Katalánsko či Skotsko
Národ, to je každodenní referendum, říkával [francouzský filosof a spisovatel] Ernest Renan. Pokud je referendum den co den odmítavé, rozvod je nevyhnutelný. Už není čas na to, vracet se k dobře známým důvodům stávající situace. Nezodpovědná arogance jedněch, ponižování druhých, přelévání komplexů nadřazenosti a podřadnosti mezi oběma komunitami, složitost bruselského problému, „zrada“ politiků, kteří nemají dostatečně vyvinutý smysl pro státnost a nemohou tak národu „vdechnout život“... Vše již bylo řečeno. A pokud se tito obyvatelé už nepovažují za Belgičany, Belgie je mrtvá.
Krize belgická a krize evropská se navzájem posilují v negativní dialektice, která vede k blokaci. Ve skutečnosti však Evropa potřebuje Belgii, stejně jako Belgie potřebuje Evropu. Byla to evropská deprese, která se dostala do Belgie, anebo naopak Evropskou unii ohrožuje imploze Belgie? Ozařují Evropu negativní vlny z Bruselu? Možné vytvoření Vlámské republiky a Valonské republiky by představovalo silné povzbuzení pro Katalánsko, Skotsko...
Belgičané, ať se přihlásí
Tento mentální a politický svět se promítá i do architektury. Velký francouzský architekt Christian de Portzamparc byl pověřen, aby kolem ulice Rue de la Loi v Bruselu vytvořil novou čtvrť, která by vyjadřovala důvěru a naději Evropy ve svou budoucnost a své instituce. Provedení tohoto úkolu se ale ukázalo jako nemožné. Každá země totiž vyvíjí tlak, aby měla svou čtvrť a svou architekturu. Do budoucnosti se tak nepouští Evropa se svým ambiciózním a jednotným projektem, ale jednotlivé evropské národy. Neriskujeme náhodou, že tak vytváříme architektonickou obdobu babylonské věže?
Z hlediska image a reality je touha po rozvodu Belgie či rezignování na něj pro Evropu katastrofální. Dnešní oslabená Evropa nemůže stačit na to, aby Belgičanům dala touhu a chuť žít spolu. Ale Vlámové a Valoni, ať už bude zítra jejich osud jakýkoliv, musí zůstat i nadále Evropany, to znamená občany otevřenými a tolerantními ke druhým. Jestliže nějací Belgičané přece jen stále existují, musí se rychle ozvat, aby byl jejich hlas slyšet v Belgii i v Evropě.
Pohled z Prahy
Další prohra
"Další zpackané předsednictví a euroignorance," tak Respekt shrnuje neúspěch belgického předsednictví Evropské unii, poté co socialistický lídr Elio di Rupo po mnoha pokusech zformovat vládu rezignoval. "Je zjevné, že politická a diplomatická síla a prestiž předsednictví de facto končí," poznamenává týdeník, který rovněž připomíná neúspěch českého předsednictví (leden-červen 2009), během něhož opozice svrhla vládu. "Předsednictví zůstává jen ceremoniální role," píše komentátor Jan Macháček podle něhož "nové funkce evropského prezidenta a ministryně zahraničí vůbec nezajímají média" od Financial Times po Frankfurter Allgemeine Zeitung. Podle Respektu tak "nejsme svědky vítězství euroskeptiků, ale převládající euroignorance."
