Sociální demokraté kráčí přímo k nové volební porážce [se středně-pravou koalicí vedenou nynějším premiérem Fredrikem Reinfeldtem]. V roce 2006 neuspěli s pouhými 35 % hlasů a v nedělních volbách jejich výsledek jistě nepřesáhne 30 %, což by mohlo vést k tomu, že tisk ironicky oznámí historický konec vlády sociální demokracie nad touto zemí.

Stranu to zajisté povede ke stejným závěrům, jako v roce 2006: Švédové si naší politické činnosti upřímně cenní, nedaří se nám však s nimi dobře komunikovat. Sociolog Stefan Svallfors, děkan pro výzkum sociálního státu, „velkého projektu“ sociálních demokratů, s touto analýzou souhlasí. Od roku 1986 se pravidelně Švédů ptá, co si myslí o státním sociálním systému. „Nic neukazuje na to, že by Švédové chtěli opustit myšlenku přerozdělování zisků, kolektivního financování a veřejné organizace“, ujišťuje nás.

Švéd nemá rád kolektivismus

Jinými slovy, politika sociálních demokratů je údajně dobrá, naopak komunikace vázne. Je to dostatečné vysvětlení? Není tomu spíše tak, že populace sama se opravdu mění? Vezměme si příklad peněz. Podle poradenské firmy Sparekonomen je Švédsko dnes zemí s největším počtem akcionářů na světě. Téměř 25 % Švédů vlastní akcie. Počítáme-li navíc i podílové a penzijní fondy, číslo se nám vyšplhá na 80 %. Dnešní Švédové jsou tak dnes jednoznačně zámožní.

Není tedy myslitelné, že jakmile se ocitnou u volebních uren, ponouká tento vývoj švédské obyvatelstvo myslit především na vlastní finance, spíše než na sociální rozdíly? Pokud chceme porozumět podstatě švédské povahy, měli bychom si přečíst knihu Henrika Berggrena a Larse Trädgårdha, „Je Švéd člověkem?“ [Är svensken en människa?] Autoři zde docházejí k závěru, že Švédové žádnou lásku ke kolektivismu nepociťují. Naopak, tvrdí, politický projekt Švédska a jeho sociální demokracie je založen na myšlence silného a relativně samotářského jedince, stejně jako na ideálech rovnosti a spravedlnosti: pomocí těchto elementů systém legitimizuje požadavek silného státu. Cílem není těsně spjaté společenství, ve kterém všichni sedí v kruhu a objímají se. Spíše na sebe každý bere vlastní část odpovědnosti a sám přispívá do společné kasy vlastními prostředky.

Každý si musí poradit sám

To, že se jejich financím dobře daří, neučinilo Švédy lakomějšími, ale vzbudilo v nich vlastnosti, kterých sociální demokraté nebyli schopni využít. Studie profesora Svallforse o solidaritě spoluobčanů není zcela bezproblémová. To, co se jí daří měřit, je v podstatě chuť Švédů platit daně – solidarita je možná i bez toho, aby člověk stát nějak zvlášť miloval či si myslel, že platit daně je „cool“. Studie je též již několik let stará. Od roku 2006 však bylo zásadním způsobem přehodnoceno pojištění v nezaměstnanosti, byly zprivatizovány lékárny, nemocenské pojištění je méně štědré a snížení daní – majetkové a pozemkové daně – se dotklo mnohých odvětví. Vládou vedená politika zaměstnanosti se už netěší stejně silné podpoře. Myšlenku, že stát by měl bojovat proti nezaměstnanosti, zastává dnes mnohem míň obyvatel. „Buď lidé v oblasti zaměstnanosti nevěří v účinnost vládních opatření, anebo začali vidět nezaměstnanost jako problém, který se týká pouze nezaměstnaných,“ říká Stefan Svallfors. Není to právě to, čemu sociální demokraté neporozuměli? Že Švédové věří, že by se nezaměstnaní měli postarat sami o sebe?

Pokud se odvoláme na studii Henrika Berggrena a Larse Trädgårdha, nezdá se, že by šlo o tak radikální myšlenkový posun. Tento přístup v nás vždy existoval, i když spíše latentně a čekající na vhodnou chvíli znovu se projevit. Spočívá jednoduše v přesvědčení, že každý jednotlivec by měl být schopen sám si poradit, přijmout zaměstnání, která se mu nabízejí a ráno vstávat, i když se mu nechce.

Není všeobecnou podstatou těchto voleb a též neúspěchu sociálních demokratů především pracovní morálka? Koncept, který modeloví pracovníci dělnického hnutí doslova milují? Máme-li věřit výsledkům vícerých výzkumů veřejného mínění, řadový Švéd svého souseda podezírá z podvodů na zdravotním pojištění, všeobecně pokládaných za odporné a více státních podpor si nepřeje. Získala idea pracovní morálky přednost před ideálem solidární rovnoprávnosti?