Vyberte si jazyk
Silvio Berlusconi se v rozhovoru pro deník Le Figaro v otázce deportací Romů, která vyvolává rozkol mezi francouzskou vládou a Evropskou unií, oficiálně postavil na obranu Nicolase Sarkozyho. Italský předseda vlády kritizoval výroky, které na adresu Paříže pronesla evropská komisařka pro spravedlnost, se slovy, že „paní Redingová by udělala lépe, kdyby o této věci jednala s francouzskými představiteli v soukromí než veřejně, jak to učinila.“
Jeho výzva k privatizaci evropské politiky, ke které se chce dnes vrátit tím, že žádá, aby se spory mezi členskými státy a Unií řešily v tichých jednacích sálech vládních budov, svědčí o velice přesné vizi Evropy, jejího vlivu na státy, které ji tvoří, a nadnárodním právu, kterým se řídí. O vizi, která popírá nadřazenost tohoto práva – spolu se směrnicemi, Chartou základních práv EU včleněnou do Lisabonské smlouvy – nad pravidly a zákony národních států. Je to evropský nòmos, evropské právo, které vládám všech zemí tvořících Unii tolik vadí a které při zachování své platnosti je neustále ořezáváno, zbavováno legitimity, což vytváří velké konflikty mezi formální legalitou a věcnou legitimitou.
Ve jménu suverenity národa
Toto vše se ořezává ve jménu národních suverenit, které samozřejmě nemizí, ale které se v jistých oblastech řídí vyšší právní mocí, právem komunitárním. Evropský nòmos se formálně nezavrhuje (ani by tomu tak být nemohlo), ale chtěli bychom ho raději vidět zamaskovaného, ukrytého. Stejně jako Tartuffe, který v Molièrově komedii úpěnlivě prosí ve snaze zakrýt svůj vlastní chtíč: „Schovejte to ňadro, na které nemohu ani pohlédnout. Právě podobnými objekty jsou zraňovány lidské duše. A otvírá to cestu hříšným myšlenkám.“ Ticho a omerta, tajná ujednání mezi Bruselem a členskými státy, odmítnutí prostoru k veřejné diskuzi o takových dramatech, kterým je například současná aféra Romů, národa, který je národem komunitárním ve všech významech tohoto pojmu.
Stejně jako ve Francii v době Molièra a Ludvíka XIV. i dnes v Evropě existují cenzoři, podle kterých evropské právo sice existuje, ale musí se ukrýt, tak jako pěkné poprsí hubaté služky Doriny. Tito cenzoři chtějí za každou cenu udržet absolutní suverenitu členských států, svobodu v rozhodování podle vlastního uvažování a bez zásahů Bruselu. Jsou to ti samí cenzoři, kteří láteří kdykoliv se jim to hodí proti „demokratickému deficitu“ Evropy a její obskurní a otravné byrokracii. Toto pokrytecké divadlo specialitou francouzské poválečné politiky a Sarkozy v ní pokračuje.
Páchat nepravosti a ututlat je za hradbou svého národa
Avšak francouzsko-italské spojenectví v romské aféře toho odhaluje mnohem víc. Ani francouzští, ani italští představitelé si zřejmě nevzpomínají, pokud jej vůbec znají, na raison d’être této příliš upřímné a příliš upovídané Evropy, která mluví rychle a stále napomíná. Je zjevné, že pozapomněli na to, že po válce se Evropské společenství zrodilo proto, aby se vytvořilo nové nadnárodní právo, díky kterému členské státy už nemohou páchat nepravosti a skrývat se přitom za hradbami svých malých suverénních vlastí.
Vůbec neudivuje, že křesťanskodemokratická komisařka Viviane Redingová 14. září odsoudila hrozbu návratu do minulosti, do doby pronásledování Židů a Romů během druhé světové války. Jsou to silná slova, kterých sama posléze zalitovala, a které řada lidí hodnotila jako přehnaná. Přesto jsou nutným připomenutím. Připomínají, kterak byla Unie vytvořena po osvobození od nacismu a proč. Evropa je slibem, který činí každý sám za sebe, a sice, že už nikdy nebude možné dělat určité věci. A to díky tomu, že se dají dohromady národní suverenity, které byly ještě včera zcela absolutní.
Kde je evropský federalismus?
Otázka Romů Evropu 16. září rozdělila. Někteří hovoří o „ostrém střetnutí“ mezi [předsedou Komise José Manuelem] Barrosem a Sarkozym. Ani Německo není zcela bez viny (vyhostilo velký počet Romů do Kosova), kancléřka Angela Merkelová však hájí Komisi a její právo prosazovat právo a vyšší hodnoty. To samé činí i belgická vláda. Nevinných je poskrovnu, ale jediná vláda, která Elysejský palác podporuje otevřeně, sídlí v Římě. Je rovněž jediná, která se ztotožňuje se Sarkozyho pojetím Evropské komise. Když [francouzský prezident] vyzývá lucemburskou Viviane Redingovou, aby přijala Romy ve své zemi, tak s Komisí zachází jako se sborem zástupců jednotlivých států a nikoliv jako s představiteli společného evropského zájmu.
Je možné, že omerta nakonec projde. Barroso má dost proměnlivou institucionální hrdost a některé vlády (ve Španělsku, České republice) jsou velice citlivé na vlastní suverenitu. Faktem zůstává, že pakt mlčení byl zásahem prozíravě prolomen a že diskuze o těch zásadních otázkách je skutečně veřejná, že v případě Romů, stejně jako tomu bylo v případě Rakouska v dobách Jörga Haidera, existuje evropská agora. Barrosova exekutiva by se privatizované politice podřídila, kdyby Evropský parlament býval 9. září vyhošťování Romů hlasitě neodsoudil. Jeden z našich největších federalistů Mario Albertini říkával, že opravdová Unie spatří světlo světa až federalismus „sestoupí na úroveň každodenní politiky … a člověk na ulici bude vědět, že kromě socialistů, demokratů a liberálů existují i evropští federalisté.“ Právě to se od začátku letošního léta díky Romům a politickému boji, který ohledně smyslu existence Evropy vyvolali, odehrává.
Pohled z Německa
Ztráta evropského ducha
„Sarkozymu, Merkelové a evropským populistům“ fouká vítr do plachet, lituje Süddeutsche Zeitung, který dále hovoří o „ztrátě evropského ducha a posilování populismu a nacionalismu“. Podle německého deníku je Sarkozy „jedním z evropských politiků, kteří nemají odvahu před svými voliči riskovat“.
Ze „Super-Sarka“, který na začátku svého předsednictví zachránil Lisabonskou smlouvu a který přiměl EU k rychlé reakci na finanční krizi, se stal „enfant terrible konkurující Silviu Berlusconimu“. Nicméně i Angela Merkelová během řecké krize ukázala, že „není Helmut Kohl,“ dodává deník. Merkelová a Sarkozy už neposkytují Evropě impulz, ale dávají najevo vůli „podporovat národní cítění“. V Evropě není k vidění „žádný představitel, který by šel odvážně nad rámec národních zájmů,“ uzavírá Süddeutsche Zeitung.
