Vyberte si jazyk
Díky záchrannému plánu se v květnu podařilo zabránit bezprostřednímu bankrotu Řecka a rozpadu eurozóny. Dnes jsou ale úrokové diferenciály opět na maximech. Dočasné zrychlení růstu eurozóny v druhém čtvrtletí znovu nastartovalo finanční trhy, nyní je však zřejmé, že se jednalo jen o přechodné vyjasnění. HDP všech zemí na okraji eurozóny buď klesá (Španělsko, Irsko, Řecko) nebo jen velice mírně stoupá (Itálie a Portugalsko).
I současný úspěch Německa provází řada problémů a z fiskálního stimulu je utahování opasků, což by mohlo zbrzdit růst. Úprava zásob skončila, stejně jako další opatření na podporu poptávky (jako například šrotovné). Zpomalení světového růstu – a reálné riziko nové recese v USA a v Japonsku – omezí růst vývozu, a to i v Německu. Co se týče ostatních zemí na okraji eurozóny, zásadní problémy přetrvávají: vysoké rozpočtové schodky a zadluženost, obří deficity běžného účtu a dluhy soukromého sektoru, ztráta konkurenceschopnosti…
Proto je Řecko insolventní a proto je nutná restrukturalizace jeho veřejného dluhu. Proto mají Španělsko a Irsko vážné potíže a proto ani Itálie, jejíž rozpočtová pozice je relativně zdravější, nesmí šetřit snahou. Vzhledem k tomu, že fiskální utahování opasků znamená krátkodobě větší recesivní a deflační tlak, bylo by zapotřebí, aby jej Německo vykompenzovalo měnovým stimulem a oživením domácí poptávky tím, že fiskální úspornost odloží. O tom ale nechce slyšet ani Evropská centrální banka (ECB), ani německá vláda, které doufají, že se příznivé výsledky HDP potvrdí.
Zbytek eurozóny na tom není o mnoho lépe: hospodářský růst Francie lze označit za přinejmenším chudokrevný. Nezaměstnanost překročila 9 %, rozpočtový schodek 8 % HDP (vyšší než v Itálii) a veřejná zadluženost silně roste. Když se Nicolas Sarkozy ujal vlády, vedl plno řečí o strukturálních reformách. Dnes je jeho pozice oslabena, a to i uvnitř vlastní strany, a s levicí prohrál krajské volby (v Evropě jediný případ posunu směrem doleva). Vzhledem k tomu, že pro Sarkozyho představují nadcházející prezidentské volby, v nichž se utká s kandidátem Socialistické strany (PS), jímž bude zřejmě Dominique Strauss-Kahn, skutečnou výzvu, odsune pravděpodobně úsporná rozpočtová opatření na později a spustí jen pár drobných ‚reformiček‘.
Belgický premiér Yves Leterme zřejmě není schopen udržet svou zemi pohromadě. I Angela Merkelová zaznamenala v rámci koalice jisté oslabení. Další čelní představitelé Evropy se pak potýkají s tuhou politickou opozicí: Silvio Berlusconi v Itálii, kde snad brzy přijde o moc, Zapatero ve Španělsku, Jorges Papandreu v Řecku. Sklon k nacionalismu a nativismu se pak v Evropě projevuje agresivním postojem vůči imigraci a růstem islamofobie a krajní pravice. Eurozóna, která potřebuje rozpočtovou střídmost, strukturální reformy a odpovídající makroekonomickou a finanční politiku, je oslabena. Proto se podle mého názoru následujícím obdobím v lepším případě nějak protluče. V horším případě se rozpadne.
