Proč se EU nedaří vytvářet pracovní místa?

Nezaměstnanost je skutečnou evropskou katastrofou. Během posledního půlstoletí Evropa dosáhla v mnoha hospodářských ohledech triumfu: stoupající životní úrovně, dobrých pracovních podmínek, vysoké produktivity práce a velkého množství volného času. Jelikož součástí Evropy je Německo - až do letošního roku největší světový vývozce, kterého až letos předstihla Čína - ve světovém měřítku jde celkově o vysoce konkurenceschopnou ekonomiku.

Kromě toho, že je světovou turistickou destinací číslo jedna, Francie má pak i nejvyšší hodinovou produktivitu práce na světě. Itálie si drží své pozice ve výrobě luxusního zboží, skandinávské země v telekomunikacích a tak dále.

Dvourychlostní trh práce

Neschopností soutěžit tedy Evropa netrpí. Jenom se jí příliš nedaří tvořit pracovní místa. Ve světovém srovnání s jinými rozvinutými zeměmi je její míra nezaměstnanosti, která se pohybuje kolem 10 %, vysoká. Je vyšší než v Británii, Kanadě, Austrálii či Japonsku a dokonce i o málo vyšší, než ve Spojených státech. Navíc jde o dlouhodobý trend. Například mezi lety 1995 a 2005 byla průměrná míra nezaměstnanosti ve Francii 10.6 %. Míra zaměstnanosti (tedy procento lidí v produktivním věku, kteří mají zaměstnání) je navíc s výjimkou Skandinávie rovněž dlouhodobě relativně nízká. Jedním z cílů Lisabonské agendy, plánu z roku 2000 snažícího se evropskou ekonomiku zefektivnit, bylo míru zaměstnanosti zvýšit. I před začátkem hospodářské krize byly však její výsledky zklamáním.

Je pravda, že evropská ekonomika snížila nezaměstnanost během let svého vzestupu, jde však o kolísavý pokrok. Co je ještě horší, je to, že řada nově vytvořených míst se ukázala jako dočasné, čímž došlo k ustavení dvojího pracovního trhu. Ze starších zaměstnanců se stali „mazáci“ s vysoce chráněnými pracovními privilegii a dobrou penzí. Mladí „outsideři“, z nichž mnozí ztratili šanci získat stálou práci, jsou nuceni k vícerým sériím krátkodobých a částečných pracovních úvazků. Zatímco některé země jsou schopné svou krátkodobou pracovní sílu efektivně využívat – takovým příkladem je Nizozemsko – v jiných byli mladí efektivně zcela vyloučení z regulérního pracovního trhu.

Zaměstnavatele od vytváření pracovních míst odrazuje zákoník práce

Jak se to mohlo stát? Existuje stručná a brutální teorie, ta však není schopna vysvětlit všechno: stalo se tak proto, že dobře myšlená pracovní legislativa, která měla původně chránit práva stávajících zaměstnanců, podryla chuť a možnosti zaměstnavatelů vytvářet nová pracovní místa. Proto se zemím se slabší ochranou zaměstnanců - zde je příkladem Velká Británie - lépe daří generovat zaměstnanost. (V posledních třech měsících bylo v Británii – přes nárůst počtu žadatelů o podporu v nezaměstnanosti – vytvořeno 300 000 pracovních míst, zatímco EU nevytvořila žádné.)

To však není celá pravda. Částí problému je i širší otázka snadnosti, s jakou mohou být v globalizovaném světě pracovní místa „exportována“ do Indie či Číny. Ti nejvíce kvalifikovaní budou vždy velmi žádaní, naopak existují některá nekvalifikovaná zaměstnání, která je třeba vykonávat lokálně. Uprostřed však existuje vrstva pracovních míst, která se budou ztrácet. Najít možnosti uplatnění pro kvalifikaci bylo vždy těžké. Některé země v Evropě se s tím vypořádávají lépe, než jiné.

A pak přišla krize. Některé části Evropy (Německo, Švédsko) ji zvládají dobře. Pro jiné je katastrofou: Španělsko má 20% nezaměstnanost. A zatímco evropská ekonomika jako celek v posledních měsících roste, je jasné, že úplné ozdravění není vůbec jisté.