Nikdo nebude moct budoucí italskou vládu obviňovat, že nedodržela své sliby mladým Italům. Z jednoduchého důvodu: nikdy jim nic neslíbila. Prvovoliči jsou skupinou, kterou volební kampaň zatím zcela ignoruje. Politika se tak podobá diskotéce, kde vstupu dovnitř brání svalovci.

Všech pět koalic, které se v těchto volbách spolu utkají, jakoby vystoupilo z videoklipu [korejské hvězdy Psy] Gangnam Style: natřásají se, gestikulují, houpají se v bocích, aby přilákali světla reflektorů. Mladí Italové je skrze televizní obrazovku sledují a se znechucením jejich exhibice komentují na sociálních sítích. Pokušení voleb se neúčastnit je velké, znamenalo by to však udělat radost politickým škarohlídům, kteří právě v to doufají.

Země si nemůže dovolit obětovat celou generaci

Tradiční sociální vazby se pomalu rozpadají. Rodiny vyčerpaly své finanční rezervy i trpělivost. Svědčí o tom trh s nemovitostmi, data o spotřebě zboží dlouhodobé spotřeby i prosperující zastavárny, které za hotovost vykupují zlato. Míra nezaměstnanosti mladých (15-24 let) dosáhla 37 %, což je od roku 1992 nejvíce. A to mluvíme pouze o národním průměru – představte si teprve situaci v jižní Itálii. V posledním desetiletí vzrostl počet italských vysokoškoláků, kteří se rozhodli jít hledat štěstí do zahraničí, z 11 na 28 %.

V tak kritické situaci by se dalo čekat, že politický svět zareaguje: že si začne klást otázky a přijímat rozhodnutí, vytvoří jasné strategie a provede konkrétní opatření. Žádná země si nemůže reálně dovolit obětovat celou jednu generaci. Očekávání jsou však planá: kandidáti se spolu hádají jen o daně a důchody. Mluví jen k těm, kdo práci mají, nebo ji aspoň někdy měli. Ti ostatní, kterým hrozí, že nikdy zaměstnání nenajdou, se jakoby nepočítají. Generace mladých do třiceti let se tak pomalu stává neviditelnou. Tato frustrace by nakonec mohla vyprovokovat vlnu hněvu, což by mohlo mít dramatické následky. O všemožné předzvěsti ostatně již dnes není nouze.

Televizní bulimie politických veteránů – od 2. prosince 2013 do 14. ledna 2013 získal Silvio Berlusconi šedesát tři hodin vysílacího času, Mario Monti šedesát dva a dvacet osm Pier Luigi Bersani (z levicové Demokratické strany, PD) – tak může vypadat jako provokace. Antonio Ingroia (soudce, který je kandidátem levicovější Občanské revoluce a respekt si získal svým tažením proti mafii) se musí o televizní minuty rvát a Beppe Grillo (Hnutí 5 hvězd) na tom není o nic lépe. Jako bychom to už všechno viděli a znali. Politická Itálie v roce 2013 připomíná městečko z amerického filmu Na hromnice o den více, ve kterém je Bill Murray v roli hlavního hrdiny nucen prožívat tentýž den znovu a znovu.

Piloty budoucnosti berme vážně

Montiho vláda se, co se týče mladých, omezila na znovuzavedení učňovského vzdělávání a „Digitální agendu“ [opatření na podporu inovace a digitalizaci úředních dat], která se však bude převádět do praxe jen těžko. Hnutí 5 hvězd nabízí „záruku dávek v nezaměstnanosti,“ aniž by vysvětlilo, kde na ně vezme peníze. Pravice, která se tématu zcela vyhýbá, mladé vyloučila ze svých kandidátek, aby udělala místo věrné lídrově gardě. A levice, přestože do voleb přivedla několik nových tváří, nenabízí žádná radikální opatření, která by se mladých spoluobčanů týkala. Nezajištěné úvěry, o kterých mluví [bývalá ministryně pro rovné příležitosti a předsedkyně senátního klubu PD] Anna Finocchiarová, jsou pouhou náplastí na současnou krizi, zatímco potřebujeme především flexibilnější pravidla pro přijímání a propouštění zaměstnanců.

Chceme-li, aby se k italskému kormidlu dostala nová a energická síla, musíme začít brát piloty zítřka vážně: jinak nás nechají stát u cesty. Právem. Hlavně ale nepředstírejme, že jim chceme pomoci, aniž bychom byli připraveni cokoliv obětovat.