Jisté je v těchto volbách jen to, že vyhrál Beppe Grillo. A to slabě řečeno. U volebních uren došlo k masovému povstání proti elitám. Nejméně každý čtvrtý volič vhodil svůj hlas někomu z kandidátky vousatého komika. A to často, aniž by měl tu slušnost to předtím ohlásit agenturám pro průzkum veřejného mínění, které jsou rovněž vnímány jako součást elit. A určitě to nejde zredukovat jen na otázku plných a prázdných žaludků, i když i ty prázdné se bouří víc. Bylo v tom i cosi ušlechtilého, nikoliv jen zatrpklost. Beznadějná naděje, že poslanci Hnutí 5 hvězd [Grillova strana] budou jiní, že si nebudou plnit kapsy, ale že budou především naslouchat, což ostatní nečinili.

Je to jako kdyby se z tisícovky kanceláří ozýval křik tisícovky osamocený duší propojených mezi sebou počítačovými kabely. Virtuální emoce, která časem přerostla v protestní hnutí sdružující jednotlivce, kteří mají za to, že jim nikdo nerozumí a ovládá je příliš mnoho zájmových center: politici, novináři, bankéři, lidé s protekcí.

Každý člen Grillova společenství zažil nějaký neúspěch. Někdo ztratil a už nikdy poté nenašel práci či víru v budoucnost, víru v stát, politické strany či odbory. Není to tak, že by nenáviděli politiku, ale spíše ty, kteří toto povolání dělají příliš dlouho, aniž by k tomu měli kompetence či morální autoritu.

Starý impresário s dárkovým poukazem do světa snů a kašpar

Grillo vyplnil vakuum. Nejprve svým „Vaffanculo“ [„běž do pr...e“], poté sérií konkrétních návrhů s notnou dávkou utopie. Vytvořil obrysy, které si každý vybarvil podle svého. Z hlediska sociální skladby je jeho hnutí franšízou: v Turíně lze narazit na alternativy, které chtějí skoncovat s kapitalismem, v Bergamu zase na majitele malých a středních podniků na ostří nože s berňákem, zatímco v Palermu potkáte zoufalce alergické na všechny formy veřejného či soukromého útlaku. Všude tam, kde se lidem vede špatně, dal Grillo k dispozici svůj formát a tvář.

Političtí profesionálové neuměli nebo nemohli nabídnout alternativu. Stačilo by přitom provést menší reformy, pár škrtů v nákladech a počtu poslanců či volební kampaň, která by nehovořila jen o číslech, ale také o životním prostředí, o životě, o budoucnosti. Oni se ale naopak oháněli chladnými čísly, diskutovali s Merkelovou a mumlali nesrozumitelné metafory.

Na planetě Zemi tak zůstal jen starý impresário s kapsami plnými dárkových poukazů do světa snů a kašpar, který tak intenzivně studoval Berlusconiho mechanismus lákání voličů, až jej překonal. Grillo zvolil showmanský jazyk, jinému Italové po dvaceti letech prázdnoty ostatně ani nerozumějí.

Využil jej ale ke sdělování vážných věcí, v čemž mu pomáhala jeho popularita, energie a dokonce i vlastní nedostatky. Třeba i výběr neznámých a ne zrovna reprezentativních kandidátů, se nakonec ukázal být jeho plusem. Jestliže se mezi velkým množstvím kandidátek nových politických stran prosadila jen ta jeho, je to také proto, že ji – na rozdíl od dosluhujícího předsedy vlády, technokrata Maria Montiho a bývalého soudce Antonia Ingroie – nezaplnil pseudoosobnostmi, chladnými technokraty a zaprášenými hodnostáři.

Grillo jen posbíral hlasy, které nikdo nechtěl

Mezi Grillovými stoupenci lze narazit na všemožné osobnostní profily – od pragmatických snílků až po chronické „oběti“ systému. Ovšem mezi voliči, kteří se rozhodovali na poslední chvíli, došlo podle mého názoru ke spojení dvou na první pohled rozdílných nálad. Na jedné straně vášnivé touhy po zborcení systému v naději, že z popela různých kast vzejde nová vůdčí třída. Na straně druhé je to racionální kalkul spočívající ve vyslání skupiny ostrozrakých mimozemštanů do parlamentu, kde budou zblízka sledovat mocenské čachry.

A co teď? Hnutí důvěryhodných kontrolorů státní správy je natolik nové, že zůstává záhadou i pro ty, kteří mu dali svůj hlas. Je Grillo absolutním pánem svého týmu, anebo jen rozhodčím, který dohlíží na dodržování pravidel a rozhoduje o vylučování hráčů? Budou od něj poslanci dostávat příkazy, nebo – jak tvrdí – bude naslouchat jen internetovému národu a předkládat mu veškeré návrhy zákonů?

Jedinou opravdu hloupou otázkou je, zda jsou voliči Hnutí 5 hvězd levicoví či pravicoví. Grillo totiž nevzal hlasy žádné jiné straně. Stačilo mu jen posbírat ty, které nikdo nechtěl. A příště by jich mohlo být ještě víc.