Příchuť, kterou po sobě zanechal skandál s koňským masem, je bezesporu hořká. Hořká pro Velkou Británii a Francii, které skvěle předvedly, jak se taková krize neměla řešit, ať už šlo o reakci tisku, nebo (ne)odpovědných vládních činitelů. Hořká pro Rumunsko na druhé straně kontinentu, na nějž se neprávem – alespoň pokud je nám známo – snáší nařčení ze všech stran. A konečně hořká pro Evropskou unii, která opět ukázala, že jí k solidaritě nutné k budování vysněné federální Evropy chybí ještě notný kus cesty.

Jakmile se přišlo na to, že mleté maso, které se v Británii prodávalo jako hovězí a sloužilo k přípravě polotovarů, obsahuje koninu, začali Britové hledat viníka v zahraničí.

Jako první se v hledáčku tisku a některých britských představitelů ocitli Irové. Zřejmě proto, že mají hodně koní, řekli by zlí jazykové. A po nich samozřejmě Francouzi, protože, jak dobře víme, právě od nich pochází veškeré zlo, které do Anglie putuje přes La Manche, dodali by ti samí škarohlídi. Nakonec se padouchem dne stalo Rumunsko.

Podezřelého hraje vždycky Bukurešť

Objevily se i zcela výstřední teorie o tom, že nadbytek koňského masa na rumunských jatkách je důsledkem zákazu používání koňských povozů na rumunských silnicích, který byl vydán před několika lety. Médii tolik oblíbená představa vykreslující hordy nedočkavých Rumunů zaplavujících v roce 2014 ostrov nabývá na dramatičnosti, když si je představíme, jak přijíždějí na oslech a divokých koních a nad hlavou mávají mlýnkem na maso.

Francouzi také nejsou poslední, kdo házejí vinu na druhé. Ti, kdo byli do aféry přímo namočeni, ukazovali prstem na Rumunsko dávno předtím, než se pokusili porozumět velmi složitému koloběhu masa, které opouští Rumunsko jako konina, aby do Británie dorazilo jako hovězí. Slova do větru, protože na rumunské straně řetězce nikdo žádné pochybení nezjistil.

Tím skutečným handicapem Rumunska je jeho image. Bukurešť byla do skandálu zatažena v roli „nezbytného podezřelého“, použijeme-li výrazu Victora Ponty. Rumunsko tak cítilo povinnost dokazovat svou nevinu ještě předtím, než žalobci předložili sebemenší důkaz o jeho provinění. Země proslavená korupcí prorůstající médii, policií, soudnictvím i parlamentem, jíž se nevyhnul ani v současnosti vězněný bývalý premiér Adrian Nastase, země, kde někteří kradou cetky a jiní zase doktorské práce, načež přísahají, že nic neukradli Ponta je obvinován, že opsal doktorskou práci atd., může jen těžko s rukou na srdci tvrdit, že je bez poskvrnky.

Vždycky na to doplatí výrobci: španělští, rumunští...

Když se Evropské unii konečně podařilo skandál trochu zkrotit, vyšlo najevo, že mechanismy potřebné ke zvládnutí krize tohoto typu měla k dispozici. Přestože společný poplašný mechanismus prokázal svou efektivitu, byl Brusel vůči náruživosti členských států obviňovat se navzájem, jakmile někde něco nefunguje, opět bezmocný. Vzpomeňme si, jak před dvěma lety vyhodil španělské zemědělce ze sedla skandál s [okurkami napadenými bakterií E. Coli](688 801) poté, co Německo kvapně přehodilo vinu na opačnou stranu Pyrenejí. Obvinění se nakonec ukázalo jako neopodstatněné, ale Španělům zbyly hory neprodaných okurek.

Letos máme místo okurek hovězí. A namísto španělských zemědělců rumunské řezníky a vývozce masa, kteří už takhle bojovali s nedůvěrou zákazníků. Pro vládu Victora Ponty to znamená příležitost udělat si ve velmi choulostivém kontextu s potenciálně dlouhodobými důsledky pro rumunskou zootechniku test DNA svých vlastních schopností. Projde vláda prověrkou, nebo si také někde najde nějakého imaginárního viníka?