Vyberte si jazyk
Z posledního summitu o rozpočtu EU bychom se snadno mohli domnívat, že rozhodovacímu procesu v Unii dominují pouze tři státy. V mezinárodní politice nicméně stále více platí, že v příběhu, který se za titulky novinových článků skrývá, jde mnohem více o menší země.
Takzvaná Skórkarta evropské zahraniční politiky, kterou sestavuje Evropská rada pro mezinárodní vztahy (ECFR), zaznamenává všechny projevy institucí EU nebo členských států, které mají dopad na zahraniční politiku EU.
Vedle všeobecného trendu směrem k větší spolupráci členských států na tvorbě zahraniční politiky EU (v roce 2012 vidíme výrazný pokles počtu zemí, které jsou v konkrétních politických otázkách „nečinné“, především jde o Kypr, Itálii a Polsko), ukazuje [Skórkarta 2013] http://www.ecfr.eu/scorecard/2013) také na podstatný posun v tom, jakou roli hrají v hlavních politických iniciativách menší státy.
Ukazuje se, že největší tři země minulý rok tyto iniciativy vedly v mnohem menší míře, a naopak zajímavé koalice menších členských států hrály klíčovou roli v prosazování zahraničněpolitických cílů.
Přestože v loňské klasifikaci nejčastějších lídrů v konkrétních zahraničněpolitických otázkách se v drželo v popředí Německo a hned za ním Velká Británie a Francie, běh francouzsko-německého motoru byl ve vývoji zahraniční politiky v podstatě zanedbatelný a propast mezi těmito třemi největšími státy a jejich malými sousedy se uzavřela.
Malé státy společně posilují evropskou zahraniční politiku
Díky neočekávané alianci Dánska s Irskem se EU konečně podařilo zaujmout společnou pozici k otázce vývozů z izraelských osad. Velká Británie se k oběma zemím přidala až poté, co myšlenku začaly prosazovat. Rakousko, Belgie, Estonsko a Irsko zase (spolu s většími státy jako Španělsko, Polsko, Itálie, Francie a Německo) klíčovým způsobem přispěly k misím Společné bezpečnostní a obranné politiky.
V OSN prosazovaly dohodu o obchodu se zbraněmi nejen Francie a Británie, ale nezbytnou podporu jim poskytla také Belgie, Bulharsko, Finsko, Irsko a Švédsko. Není pochyb, že efekt znásobení sil je větší v případě malých států, než v případě těch velkých.
Obyvatelé Velké Británie, kteří věří, že rozhodnutí opustit EU by jejich zemi nijak výrazně neuškodilo, se dost možná mýlí, je ale jasné, že v Lisabonu, Sofii či Tallinnu by taková otázka nemohla vůbec zaznít.
Můžeme tedy prohlásit, že největší národní prospěch z proaktivního přístupu k evropské zahraniční politice mají malé státy. Zároveň je však pravda, že pokud se byť jen jeden z jejích členů postaví do čela její zahraniční politiky, prospívá to EU jako celku.
Když například bulharský ministr zahraničí přišel s myšlenkou, aby malá skupina ministrů zahraničí reprezentovala šéfku evropské zahraniční politiky Catherine Ashtonovou v roce 2012 při návštěvách v Libanonu, Iráku a Jižním Kavkazu, spojená fronta ministrů Mladenova, Bildta (Švédsko) a Sikorskyho (Polsko) přispěla k pozitivnímu obraz EU jako kolektivu a ukázala, že její členové jsou ochotni dát dohromady své politické zdroje.
Síla leží v diverzitě
Osobní vůdcovství má pak očividně pozitivní dopad na úsilí, která by jinak představovala pouhé mechanismy v souboru nástrojů zahraniční politiky EU. Jak ukázala domácí debata, kterou vyvolalo Mladenovo angažování se na Dálném východě a v Severní Africe po loňském teroristickém útoku v Burgasu, brát na sebe závazky v kolektivním úsilí EU na poli domácí politiky něco stojí. Mladenov nicméně ve své snaze neustal.
Evropská služba pro vnější činnost (European External Action Service, EEAS) letos takříkajíc dosáhne zletilosti a má být podrobena oficiálnímu zhodnocení. Je jasné, že ať už bude podoba nové diplomatické služby v budoucnosti jakákoliv, její síla bude odrazem politických investic ze strany jednotlivých evropských vlád.
Tyto investice zatím EEAS zdaleka nedovolily plně se zhostit všech rolí, které by potenciálně mohla hrát, ani jí neumožnily sladit technokratickou Evropu z doby před lisabonskou smlouvou se silnou Evropou, kterou představují její členské státy. Úsilí malých zemí v roce 2012 nám nicméně dává naději, že postupem času se podaří sílu, která leží v diverzitě EU, využít a zvýšit tak její vliv na světové politické scéně.
