Politická krize, která momentálně otřásá Belgií, je výrazem hluboko sahajících evropských problémů. Tři měsíce po posledních parlamentních volbách, které vyhrála vlámská strana pro nezávislost, země stále ještě nemá vládu. Někteří z valonských politiků, kteří byli na začátku ztělesněním klidu, nyní připustili možnost rozpadu země rozpolcené mezi vlámské a valonské komunity, i když se mu vše zdá odporovat. Různorodost nicméně není pro členské státy sama o sobě fatální překážkou. Španělsku i Velké Británii se i přes velká separatistická napětí podařilo zkombinovat regionalismus s národní jednotou a ani Spojené státy, kolébka komunitarismu, explozí nehrozí.

Podíváme-li se na fakta, vysoký stupeň diverzity otřásá národní integritou pouze v případě, že se k ní přidá též podstatné mezi-komunitní přerozdělování. To, co Vlámové Valonům vyčítají, není, že jejich sousedé mluví francouzsky, ale to, že se těší štědřejší sociální ochraně financované z vlámských daní. Severní Italové též nejsou příliš nepřátelští vůči flegmatickému životnímu stylu svých jižních spoluobčanů, nechtějí jej však subvencovat.

Tento konflikt mezi otevřením se druhému a finanční štědrostí se může zdát paradoxální, netýká se však pouze Evropy. Třebaže Američané nepokládají to, že na jejich území spoluexistují radikálně odlišné způsoby života, samo o sobě za problém, nejsou zpravidla ochotni rozšířit svou solidárnost a ochotu mimo úzký okruh svých blízkých, za hranice své „komunity“. Tento deficit sociálního kapitálu a zájmu o společné blaho se do jejich každodenního života konkrétně promítá.

Rozmanitost pohřbívá federalismu

Alberto Alesina, profesor na Harvardské univerzitě, například ukázal, že americká města vyznačující se vysokou společenskou a kulturní rozmanitostí mají též nejméně kvalitní sociální služby. Nejméně často se zde vyvážejí popelnice, existují zde nejmenší veřejné knihovny, nefunkční kanalizace a nejméně rozvinuté programy sociální pomoci. Jako opačná stránka různorodosti má absence kolektivní solidarity někdy svou politickou cenu: nejvíce diverzifikované země mají nejméně stabilní vlády, pokud ovšem nemají vlády vysoce autoritářské.

Rozmanitost, jinak tvořící bohatství evropského kontinentu, by tak zároveň mohla být hrobníkem jeho federalistických ambicí. Smutná aféra rumunských Romů je z tohoto úhlu pohledu jen novou ilustrací tohoto arbitrážního principu mezi různorodostí a solidaritou. Žádný členský stát Unie, ani Rumunsko, nepovažuje nomádské národy za součást své vlastní komunity. Každý stát je vyhání, bez toho aby se snažil jejich problém doopravdy vyřešit. Jelikož tak nejsou Romové problémem nikoho, stávají se problémem Evropské komise, která, jelikož povstává z komunit navzájem příliš odlišných (členské státy v celé jejich rozmanitosti), nemá prostředky na to, aby Romy ochraňovala lépe, než pomocí moralizujících gest.

I když je dilema mezi štědrostí a toleranci málokdy explicitně formulováno, promítá se i do vnitrostátních politických otázek. V tomto předvolebním období se zdá být onou tenkou nitkou prosvítající většinou politických debat. Strany se snaží využít osy solidarita-diverzita k tomu, aby se od sebe odlišily, ovšem neodvažují se přímo se vyjádřit o existenci napětí mezi nimi. Nejednoznačnost těchto diskurzů jen těžko zakrývá hluboké vnitřní konflikty.

Pravice na svém liberálním křídle ukazuje jakousi schopnost vyrovnat se s větší kulturní různorodostí, ovšem druhou stranou mince je nutně (což je vůči části jejího voličstva nemožné přiznat) vývoj směrem ke komunitárnímu modelu, doplněnému brzdou proti redistribuci bohatství. Levice, pro kterou je rovnost podmínek historickou referencí, implicitně usiluje o kulturní stejnorodost (v republikánském smyslu), avšak ani ona se to neodvažuje přiznat. Její opakované vzývání skandinávského modelu je pouze přiznáním tohoto nepochopení: není možné mít skandinávskou úroveň přerozdělování a zároveň i americkou různorodost.