Vítězství komika Beppeho Grilla („Pepíka Cvrčka“) v nedávných italských volbách znovu upozornilo na oživení populismu, způsobené napětím mezi kapitalismem a demokracií. To přinesly finanční spekulace, které nastartovaly politickou krizi. Takový sled událostí známe z Řecka, kde se po období technokratické vlády přísné finanční poslušnosti zhroutil pod tlakem trhů stranický systém ve prospěch dvou protisystémových populismů, (ultrapravicové strany Zlatý úsvit a Koalice radikální levice Syriza.

Odtud otázka: „Mohlo by se něco podobného stát v příštích volbách ve Španělsku, ať už v roce 2015 nebo i dřív, v případě, že by se rozložila současná vládnoucí strana?“ Skutečně existují známky toho, že současný španělský demokratický model prochází hlubokou politickou krizí, vyhrocenou navíc závažnými sociálními dopady nespravedlivých rozpočtových opatření.

Katalánsko se de facto osamostatňuje, zatímco volební preference tamní většinové strany klesají. Také socialistické straně hrozí rozštěpení. Její vedení je neschopné se reorganizovat, provádět účinnou opoziční politiku a obnovit alespoň částečně svou důvěryhodnost v očích voličů. Zdiskreditovaná vládnoucí Lidová strana se potácí mezi nedůvěrou a bezmocností kvůli neschopnosti svého vedení skládat účty z nesčetných případů korupce.

A masivní mobilizace střední třídy ukazují, že občanská společnost se obrací zády jak k institucionální elitě, tak k politické třídě. Proto by nebylo nic překvapivého, kdyby se v následujících volbách prosadila populistická kandidátka ve stylu italského Hnutí pěti hvězd.

Jak upozorňují mnozí pozorovatelé, Beppe Grillo by neměl být interpretován jako moderní flétnista z Hamelinu, který má schopnost uchvátit ty nejprostší děti, ale spíš jako vlajkonoš zvolený pluralitním sociálním hnutím, který má za úkol stmelit různorodé hlasy občanské společnosti, odmítající politickou třídu.

Ve skutečnosti se italské Hnutí pět hvězd (dědici „girotondistů“, kteří v roce 2002 protestovali formou lidských řetězů proti Berlusconimu) nejvíce podobá španělským „rozhořčeným“ z Hnutí 15. května a jeho následovníkům, a to jak věkem účastníků a jejich společenským původem (mladí lidé ze střední třídy s vysokoškolským titulem), tak nástroji organizace (virtuální sociální sítě) a mobilizace (obsazování náměstí).

Stejně jako v případě cholesterolu je třeba rozlišovat mezi dobrým populismem (který vyvolává důvěru) a špatným populismem (který vyvolává nedůvěru). Špatný neboli negativní populismus je populismem Berlusconiho a jemu podobných mafiánských kmotrů, kteří unášejí své stoupence a zneužívají je ve vlastní prospěch. A dobrý neboli pozitivní populismus (teoreticky vyjádřený [Ernestem Laclauem] (http://www.formerwest.org/Contributors/ErnestoLaclau) je populismem „girotondistů“, „rozhořčených“, Hnutí 15. května nebo Hnutí pěti hvězd, tedy univerzalistických a

sjednocujících hnutí, které mají schopnost propojit velký počet různorodých sociálních sítí a zorganizovat je v jednu kolektivní mobilizaci, připravenou mluvit za celou občanskou společnost. Specifický rozdíl mezi italským a španělským případem je existence Beppeho Grilla jako divadelní masky, společného mluvčího, který vystupuje jako břichomluvec společenského hnutí. Tedy v roli, kterou ve Španělsku nikdo neumí ztvárnit.

Chtělo by se říct, že Beppe Grillo není nic víc než klaun (nebo nic míň, jak zdůraznil německý sociálnědemokratický kandidát na úřad federálního kancléře). Ve skutečnosti je to však spekulant, který vsadil na politickou hru a vyhrál. Stejně jako finanční spekulanti sází na tržní hru s úmyslem vyhrát. Připustíme-li, že spekulace je téže podstaty jako logika finančního trhu, proč nepřipustit, že spekulující populismus je téže podstaty jako demokratická logika volební hry?